26. 9. 2002
Muze si clovek svym psychickym ustrojenim (vrozenym i ziskanym) vybirat svuj osud? Predurcovat jaksi shody svych zivotnich okolnosti? Ant. Miler.
Jsem přesvědčen, že do značné míry ano. Všimněte si, že dlouho a urputně omílané smyšlenky se často postupně stanou skutečností. Jako by to někdo „přivolal“. V lékařské praxi jsem se setkal s případy kancerofobiků (tedy nemocných, kteří se chorobně obávali zhoubného onemocnění, ač žádné neměli), u nichž se nakonec nádor skutečně vyvinul. Také jsou kolem nás skuhralové, kteří místo aby vzali rozum do hrsti, vzmužili se a pořádně pracovali, tak jenom naříkají, že nic nemá cenu, závidí úspěšnějším, sledují kolik kdo dostal a co má, stěžují si, že neuživí rodinu, a to tak dlouho, až je to všechno pravda, protože se svým přístupem skutečně rodinu neuživí. Pak jsou jiní, kterým se jakoby všechno daří. Mám kolegu, který je za významný objev v medicíně, jenž kdysi učinil, navržen na velice atraktivní cenu, která je spojena s finanční odměnou jeden milion korun. Bez ohledu na to, zda ji nakonec dostane nebo nikoli, zajímavá byla jeho reakce: „Höschle, do čeho jste mne to zase uvrtal, já peníze nepotřebuju, činži mám malou, do hospod nechodím, děti ať se o sebe starají samy, a inkaso z důchodu utáhnu. Jenom se tím nadělá zlá krev, závist, naštvou se všichni okolo a to přece nemám ve svým věku zapotřebí“. A s tímhle přístupem prošel životem, šířil poznání, psal skvělé knihy, dělal dobrou medicínu a vedl špičkový výzkum. Jinými slovy, ač za svůj osud a jeho nevypočitatelné tragické náhody většinou nemůžeme, přece jen si o něj svým založením a přístupem k životu koledujeme. Naše povahové rysy, smysl pro humor, zodpovědnost k sobě i jiným, temperament, míra a povaha rizik, která na sebe dobrovolně bereme, viditelně mění pravděpodobnost toho, co se s námi stane a jak to nakonec dopadne. Osud si sice nevybíráme, ale někdy mu buď sypem písek do soukolí nebo mydlíme schody.