1. 8. 2002
Mohl byste jako psychiatr zhodnotit a porovnat osoby Milose Zemana a Vaclava Klause? ctenar z Ostravy
Obávám se, že moje odpověď bude pro Vás zklamáním. Nicméně Váš dotaz je dobrou příležitostí osvětlit si jednu, v mých očích velmi důležitou věc. Často dodnes slýcháváme o zneužívání psychiatrie. Lékařská disciplína, jejímž předmětem je rozpoznání, zkoumání a léčba duševních nemocí, tím, že stojí na pomezí medicíny, psychologie a věd společenských, vždycky sváděla k tomu, aby sloužila mimoodborným zájmům společnosti, která se snažila odstranit podivné, nepříjemné a nepohodlné jedince mimo svůj obzor. Proto první psychiatrické léčebny, které měly takové jedince skrýt před zraky „spořádaných občanů“, vznikaly vždy daleko za městem. Mocní tohoto světa neviděli v psychiatrii plnohodnotný lékařský obor, ale spíše jakousi služku vhodnou k uklízení společensky či politicky nepohodlných jedinců. Tyto sklony nabyly zrůdných rozměrů za nacismu, který duševně nemocné nejenom vyřadil ze světa lidí, ale přímo fyzicky likvidoval. Za komunismu psychiatrie často sloužila k uklízení odpůrců režimu, kteří byli „nálepkováni“, mnohdy paušálně označováni za schizofreniky a zavíráni do kustodiálních zařízení. Takové vyřizování účtů s politickými odpůrci se nemuselo zdržovat s pracným sbíráním důkazů o vině či nevině a s mediálně přece jenom více sledovanými soudními procesy. V malém se takové tendence objevují vždy, když někdo chce ulevit svým emocím tím, že jedince, se kterým nesouhlasí nebo jehož majetku se chce zmocnit, označí prostě za duševně chorého a „dá ho zavřít“. Současná legislativa má v celém civilizovaném světě již dost pojistek proti takovému zneužití oboru, ale tlak na jednoduchá a zkratkovitá řešení je stále obrovský, znesvářenými manželi, dědici či sousedy počínaje a státním aparátem konče. Psychiatrie, chce-li se stát plnohodnotnou součástí medicíny, se musí tomuto tlaku vehementně bránit. K této obraně patří i zásada, že určí svá omezení, limity, které ji vymezí jako lékařský obor. Součástí takového vymezení je zásada, že diagnózu lze určit pouze na základě odborného osobního vyšetření a že její sdělení spadá do rámce lékařské etiky, podléhá lékařskému tajemství a její určení slouží zájmu pacienta, nikoliv jeho odpůrců. Snažím se tyto zásady ctít a proto se záměrně vyhýbám povrchnímu označování žijících osob psychiatrickými nálepkami. Určité osobnostní a povahové charakteristiky slavných osobností patří do psychologie všedního dne, mohou být někdy i docela dobrou zábavou psychologizujících laiků, mohou být předmětem rozboru historiků, analytiků i psychologů, ale nemohou být součástí psychiatrie jakožto lékařského oboru, který hájí zájmy svých pacientů a snaží se jejich problémy se společností řešit k jejich prospěchu. Psychiatrizace společenského a politického života je svým způsobem rovněž zneužitím psychiatrie v oblasti, ve které není kompetentní. Její autorita by totiž byla použita v jiném zájmu než v zájmu těch, kterých by se její „nálepkování“ týkalo. A právě na takových příkladech lze ukázat, kde jsou kořeny zneužití „ve velkém“. Rozdíl je pouze kvantitativní.
Můžete namítnout, že medicína (nejenom psychiatrie) slouží i jiným subjektům než pacientům, například soudům či orgánům činným v trestním řízení, ať už v roli expertiz či soudně-znaleckých posudků. Ale i tato role má svá pravidla a nelze na ni přistoupit jinde než v rámci těchto pravidel. Ta mimo jiné znamenají, že experti a znalci nepostupují své nálezy novinám nýbrž zadavateli, se kterým jsou ve smluvním vztahu a často pod přísahou. Dotkl jste se závažného, citlivého a vleklého problému, který se nyní v rámci celosvětové kampaně proti stigmatu psychiatrie horko těžko řeší ve všech koutech světa a není v mých silách osvětlit ho dopodrobna na této malé ploše. Snad se mi ale podařilo vysvětlit Vám, proč nemohu a nechci své psychiatrické postřehy zveřejňovat v novinách. Něco jiného je, dají-li k tomu dotyční svůj souhlas nebo zveřejní-li své psychiatrické zkušenosti sami, jak se opakovaně – zejména u umělců – stalo.