18. 7. 2002
Dá se bojovat se schizofrenií a jak?
Čtenářka z Chodova
Schizofrenie je závažná duševní porucha, na jejímž rozvoji se podílí jak složka dědičná, tak vlivy prostředí. Začátek onemocnění bývá zpravidla brzy po 20. roku věku, poněkud dříve u mužů než u žen. Na genetický podklad tohoto onemocnění se usuzuje z toho, že riziko vzniku je u příbuzných osob vyšší než v obecné populaci. Jenže u jednovaječných dvojčat, která mají shodný genetický základ (DNA), je shodný výskyt pouze asi v 53% (u dvouvaječných dvojčat ještě mnohem nižší). Kdyby to byla porucha výlučně vrozená, měla by tato shoda být 100%. Proto je zřejmé, že na rozvoji schizofrenie se nejméně z poloviny podílí negenetické vlivy, které zasahují do vývoje jedince někde mezi početím a ranou dospělostí. Mezi tyto vlivy velmi pravděpodobně patří například virové infekce v době těhotenství matky postiženého, komplikace kolem porodu, vlivy některých hormonů na utváření plodu, možná i vlivy některých léků, a také nadměrně vyjadřované emoce v rodinách. Zdá se, že schizofrenie je neurovývojovou poruchou, při které dochází k nesprávnému či nedostatečnému propojení neuronálních okruhů, které hrají zásadní roli při správném řazení (časovém sledu) mentálních a mentálně-pohybových procesů. Na základě toho vznikají tzv. kognitivní poruchy, které jsou podhoubím pro různé psychotické příznaky jako jsou bludy a halucinace, nebo se s nimi druží příznaky negativní, jako je ztráta iniciativy, sociální stažení, oploštění citů a podobně. Do těchto nepříznivých procesů lze terapeuticky zasahovat především léky (tzv. antipsychotiky) a psychoedukací, což je jakási výuka nemocného i jeho rodiny, jež spočívá ve vysvětlování povahy onemocnění, léčby a zacházení s nemocným a jeho chorobou. Při dobře vedené léčbě lze odstranit příznaky choroby u 30-50% nemocných. Nejméně polovina postižených se však nikdy zcela neuzdraví, i když míra přetrvávajících potíží je různá, takže i možnost uplatnění v životě (rodina, práce) je snížena v různé míře. Zhruba 30% nemocných končí v chronickém stadiu, které vede k plné neschopnosti a posléze invalidizaci. U nemocných schizofrenií je také zvýšené riziko sebevraždy. Nemocní se oproti obecné populaci dožívají nižšího věku, a to z různých příčin, souvisejících často s určitým zanedbáváním výživy a lékařské péče. Z toho všeho vyplývá, že se schizofrenií se úspěšně bojovat dá, vždycky to rozhodně stojí za to a nikdy se předem neví, o jaký typ dalšího vývoje a průběhu onemocnění půjde. Z hlediska jednotlivých případů však vítězství zatím není jisté a léčba může být neúspěšná, i když vede k částečnému zlepšení. Celkově se dá říci, že léčebné metody se v posledních 10-20 letech zbavily mnoha nepříjemných a často závažných nežádoucích příznaků (pohybové poruchy typu parkinsonismu aj.) a vyhlídky nemocných na úpravu stavu se očividně zlepšily. Výzkum schizofrenie v celém světě intenzivně pokračuje a v blízké budoucnosti lze očekávat další pokrok v léčebných možnostech zvyšujících naději nemocných na uzdravení.