4. 4. 2002
Poslední dobou se znovu hodně mluví o šikaně mezi dětmi. Myslíte si, že
v případě dětské šikany je vinen systém, škola, či výchova rodičů anebo
je dětská šikana jaksi přirozeným a tedy nevymýtitelným projevem v
dětském kolektivu?
Odpověď zde by mohla být stručná: na vině je jak systém, tak škola a rodina. Přirozený projev to je pouze z malé části, širších rozměrů nabývá za patologických okolností. Není to jev nevymýtitelný. Ale není jen v dětském kolektivu – vzpomeňte na bažanty a mazáky všech věkových kategorií, chmelovou brigádou počínaje a vojnou či kriminálem konče. Hledáme-li však příčiny jevů, které stojí na pomezí individuální a sociální patologie, taková odpověď nás neuspokojí. Nalézt řešení k nápravě je obtížný a nikdy nekončící úkol. Označení má původ ve francouzštině (chicane – malicherný spor) a znamená zlomyslné obtěžování či „házení klacků pod nohy“. Dnes už se význam posouvá směrem ke zlovolné krutosti. Mezi „poruchy systému“ patří bezprizornost části dětské populace, jejíž nespoutaná energie a sklon k rizikovému chování nejsou přirozeným způsobem dostatečně odvedeny takovými aktivitami jako je sport, skauting, záchranářství, hudba, péče o jiné včetně zvířat a individuálním kontaktem se vzory hodnými následování. Právě tyto vzory často chybí ve škole. Změna životního stylu vede k omezení společných rodinných aktivit. Rodiče nemají čas účastně a nepokrytecky sdílet s dítětem jeho svět. Tuto absenci nahrazují hmotným uspokojováním a odkazem „běž si hrát“. Když si k tomu přidáte brutalizaci filmů a počítačových her, mozaika živné půdy agrese a despektu k bližnímu je téměř kompletní. Při pohledu na ni také pochopíte, co je třeba napravovat, jenže je toho tolik, že ani nevíte, kde začít a nedopustit se karikatury na dobrý úmysl tak, jako v jedné švédské škole, kde krutost anomálního žáka přiměla úřady k tomu, že tam poslaly psycholožku, aby léčila – učitele. Ti ovšem lakonicky dodávají, že je-li porucha na jejich straně, dali by přednost neschopence.
(bez záruky)