14. 3. 2002
Jak může prakticky reagovat sportovec, který ví, že jeho soupeři používají nedovolené podpůrné prostředky a on je díky tomu nemůže porazit, i kdyby trénoval sebevíc?
To je obecnější dilema, které nás v různých podobách provází celým životem. Člověku je zřejmě dána potřeba trestat nespravedlnost. Nedávno vědci uspořádali experiment, v němž pokusné osoby vkládaly peníze do společného fondu. Čím víc tam bylo peněz, tím větší podíl pak na každého připadl. Nejlépe se tedy měli Ti, kdož přispěli podvodně málo a z vysokého výnosu brali stejně jako Ti, kdož se o něj zasloužili tučnými vklady. Hráči měli však možnost provinilce pokutovat, ovšem za cenu vlastní ztráty (něco jako „soudní výlohy“). Ukázalo se, že mnozí mají vskutku náramnou touhu trestat i tehdy, když tím nic nezískají, ba dokonce ztratí! Takto vzato by bylo logické protestovat, nezúčastnit se, bojkotovat. Ve finále by nakonec zůstávali jen dopující s dopujícími. Počestní by si mohli jinde založit novou, bezdrogovou olympiádu. Ta by ale fungovala jen do chvíle, než by někdo přišel na to, že právě na ní lze nejlépe vyhrát podvodem. Podobně je tomu s opisováním ve škole, předbíháním ve frontách, a nakonec i placením daní: i zde poctiví doplácejí na nepoctivé. Otázka tedy zní: co má dělat ten, kdo nefetuje, neopisuje, nepředbíhá a nepodvádí? Kdyby všichni přešli na šikmou plochu, o výhody by stejně přišli (dopující mezi dopujícími či předbíhající mezi předbíhajícími už nemají náskok). Kdyby se hnali pouze za spravedlností, ztratili by původní smysl svého konání. Obrana poctivců je zakotvena v křesťanství: udeří-li Tě někdo na jednu tvář, nastav mu druhou. Zdánlivě špatná rada, ale dlouhodobě mnohdy účinná. Vítězství je zprvu morální a nakonec i skutečné.
(bez záruky)