28. 2. 2002
Nepřijde vám davové sledování hokeje ve tři hodiny ráno poněkud paranoidní?
Sport zasahuje duši, tělo i společnost. Na duši působí endorfiny, ony „hormony dobra“, které se při námaze vyplavují. Je také otužována stresem, který se ve sportu odehrává. Při fandění je na rozdíl od otevřeného bojového střetu překypující zloba většinou odváděna neškodným svodidlem. V těle pohyb zvyšuje odolnost, snižuje cholesterol a mnohá rizika infarktu. Když se však přežene, nebo při troše smůly, má za následek invaliditu. Společnost se ale sportem kultivuje, neboť „přátelské utkání v kopané nám dnes uspokojivě vynahradí vypálení sousední vesnice“. Ritualizace spojená se sportem je jednou z nejmocnějších zábran otevřené agrese proti odlišné skupině lidí. Celonárodní prožívání hokeje, ono „my“ (dobří, chrabří) a „oni“ (padouši, nepřátelé), nám ve vysněné říši spravedlivých odplat pomáhá léčit historické rány ve vztahu k mocným či úspěšným národům. Vzpomeňme na pookupační jásání „Neměli tam tanky, dostali dvě branky“. Tato psychoterapie vyvažuje neblahé důsledky pasivního čučení na televizi s pivem, vysokým tlakem a kynoucí zadnicí. A tak davy těch, kdo vinou časového posunu hltají první výsledky přímých přenosů ve 3 hodiny ráno, vlastně obětují své pohodlí, aby nepropásli svou psychoterapeutickou šanci. Že to na někoho může mít vliv záporný, není divu: i po acylpyrinu se může umřít. Jenže jakkoli psychiatrizovat lásku k nejmilejší národní disciplíně rozhodně není na místě. To by bylo zneužití psychiatrie. Navíc termín „paranoidní“ se sem nehodí, ledaže by šlo skutečně o chorobnou vztahovačnost nebo nějaké bludy.
(bez záruky)