20. 9. 2001
Praha - Co se děje v lidské hlavě při pohledu na záběry z řítícího se Světového obchodního centra a při pročítání drsných novinových zpráv? Zešílí? Zřejmě nikoli. Ředitel Psychiatrického centra v Praze-Bohnicích Cyril Höschl to dokládá na příkladu sebevražd: "Sebevražd za války vždy výrazně ubylo. Vnější ohrožení zřejmě mobilizuje pud sebezáchovy, touhu přežít a postarat se o rodinu. Psychika člověka je v té chvíli zaměstnána ohrožením jiného typu."
<MFD>Jak ovšem na lidskou psychiku působí erupce slova válka, která se dnes na nás hrne z novin?
<Höschl>Úplně různě, částečně záleží i na tom, kde se zrovna geograficky nacházíte. Je pravda, že svět se zmenšil a vzdálenost už dnes nehraje tak velkou roli. A protože člověk se bojí ze své podstaty především sám o sebe a skrze sebe si události promítá, říká si v takové chvíli: Může se to, co tam, stát i tady? Pokud zrovna padá Světové obchodní centrum, dokáže si opravdu představit, že tam byl i on a o to je to pro něj děsivější.
Na druhé straně, i tak mají události jiný vliv na ty, kteří je skutečně prožijí (tak to bylo u nás například u záplav) a jiný na ty, kteří se koukají na televizi. Přece jen je v nás takový ten pocit: Nám se to snad nestane. Ti, kteří tragédii skutečně zažijí a přežijí, mnohdy trpí poststraumatickou stresovou poruchou, veškerá hrůza se jim v takzvaných flashbackách znovu a znovu vrací. Umím si představit, že lidé na jižním Manhattanu už nikdy nebudou zcela klidně spát. Ale protože tady stále převládá pocit, že nám se to nestane, nečekal bych zatím výraznější vliv na psychiku obyvatelstva.
<MFD>Jenže i u nás se objevují titulky Česko a válka, vycházejí návody, co si vzít do krytu.. To je přece pro mnoho z nás zcela nová situace.
<Höschl>Každý ji vnímá jinak, buďme realisty. Míra strachu je zatím jen na obecné úrovni, v rovině spekulací. Minulý týden propukly emoce naplno, lidé hltali noviny a seděli u obrazovek, ale to průběžně odeznívá. Ano, lidé se přechodně bojí. Báli se, když se za rohem bombardovala Jugoslávie. Dnes o tom nikdo neví.
<MFD>Co má ale člověk v takových chvílích dělat? Snažit se co nejvíc myslet na každodenní věci, na to, co udělat k večeři?
<Höschl>Je dobré nebýt sám, mít o tom s kým mluvit. Pokud by někdo skutečně potřeboval odbornou pomoc, může se obrátit na psychologa či psychiatra, může si eventuálně nechat předepsat lék, byť to zrovna není nejvhodnější řešení podobných situací. Nebo si může najít místo, kde být nějak nápomocný: novinář může napsat zcela věcný článek, který nebude šířit paniku, psychiatr se může ujmout lidí, kteří se necítí dobře, další se může rozjet přímo do oblasti neštěstí a snažit se být užitečný tam.
<MFD>Teď naopak - kdy lidé vůči událostem zcela otupí?
<Höschl>Až určitá situace bude nezměněna trvat příliš dlouho a až lidé dojdou k názoru, že na události nemohou mít vliv. Tak otupělo mnoho lidí během normalizace v sedmdesátých letech. Stejně tak ovšem mohou lidé otupět z konzumní společnosti, mají-li pocit, že už jim nic nového nedává, mohou otupět lékaři, kteří zachraňují nemocné - říká se tomu u nich syndrom vyhoření.
<MFD>Naznačujete i pozitivní efekt tragických událostí na lidskou psychiku?
<Höschl>Ano, byť je samozřejmě velmi ošemetné o tom mluvit. Velké vnější ohrožení burcuje pospolitost lidí a vůbec mnohé pozitivní proudy, které v lidech dřímají. Jenomže to dobře vědí také diktátoři, kteří využívají, přesněji zneužívají, obrazu vnějšího nepřítele, proto má celá ta věc rub a líc. Jiný příklad z psychiatrie: jsou lidé, kteří trpí poruchou, při níž mají vtíravé myšlenky a musí nutkavě vykonávat různé neodbytné rituály - ale když se opravdu něco stane, tato obsese dočasně zmizí. Jenže nelze samozřejmě léčit takového člověka trvalým vystavováním nebezpečí. A ve společnosti kromě toho existují skupiny lidí, kteří se takové situace vždycky snaží vytěžit pro svůj vlastní prospěch. I teď se jistě objeví skupina lidí, která bude například těžit z korupce při obcházení bezpečnostních opatření, jež byla či budou zavedena.
<MFD>Sledujeme válku v přímém přenosu v televizi. Mění už tohle nějak psychiku lidí?
<Höschl>Jistě mění, ale nevíme jak. Nicméně: říká se, že lidé jsou zkaženi brutalitou akčních filmů a počítačových her. To se však zatím nepodařilo prokázat. Všichni, koho znám, byli současnými událostmi šokováni a velmi, velmi zřetelně rozlišovali, co je film či hra a co skutečnost. Rovněž argument, že západní společnost si o tuto tragédii koledovala svým věčným násilím v televizi a podobně, je zřejmě nesprávný. Pachatelé činu totiž byli pravděpodobně lidé, kteří ze svého přesvědčení podobné produkty nekonzumují. Zlo přišlo - zřejmě - ze společnosti, která je velmi puritánská, kde ženy chodí zahaleny a kde vás ozbrojená hlídka předvede nebo i zastřelí jen za to, že je vám cítit alkohol z úst. A z tohoto zázemí, zdá se, pochází násilí, jehož by byl zřejmě jen málokterý euroatlantický ateista schopen. K tomu, aby byl člověk schopen sebeobětování, jako oni únosci letadel, potřebuje ve skutečnosti zastřešit silnou ideologií, která z něj sejme osobní odpovědnost.
MARTINA RIEBAUEROVÁ
(bez záruky)