Warning: array_key_exists(): The first argument should be either a string or an integer in D:\Inetpub\webs\924517_web\www\lang_set.inc.php on line 7 Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc. FRCPsych.

Höschl C.: Předmluva. In: Petr Jirounek: Mezi Prahou a Ženevou (neurovědy, životní náhody a svobodné zednářství). 1. vyd., Galén, Praha 2010, 220 s.

4. 4. 2010


Milan Kundera v první kapitole své Ignorance, nazvané příznačně Velký návrat, obrací naruby Odysseův příběh a upozorňuje zejména na to, čeho se Odysseovi nedostalo. Lačnění po tom, co zažil, po zkušenosti, kterou ve světě učinil. Nikdo neříká, vyprávěj Odyssee! Naše zem, tolik zkoušená ve 20. století, má nespočet menších či větších Odysseů, kteří by takto mohli vyprávět a ještě větší počet těch, kteří jim dluží svůj zájem. Několik mohutných vln Odysseů, počínaje velkou krizí a protektorátem, přes nástup komunismu a konče velkou emigrační vlnou osmašedesátého roku a drobnějšími vlnami pozdějšími, dalo vznik širokému spektru osudů, příběhů, témat a zážitků, které teprve s velkým zpožděním, jako echo, přicházejí zpět do kolébky svého původu. Tam se setkávají se čtenářem, jehož schopnost pochopit svět včerejška, a tedy i svou budoucnost, je silně pozměněna. Proto i tam, kde se příběh a posluchač setkají, může vzniknout nedorozumění. Kundera, který sám ve zmíněném románu emigraci přirovnává k amputaci kusu paže s ponecháním ruky, nazývá ono nedorozumění ignorancí. Ti, kdož se obloukem vrátili z ciziny do vlasti, a ti, kteří zde mezitím prošli totalitním historickým bezčasím, měli po určitou dobu jiná externí lešení pro udržování svého já, pro svou paměť a její aktualizace. Když se pak setkají (Velký návrat), hledají společnou řeč. Knížka, kterou dostáváte do ruky, je upřímnou a spontánní výpovědí jednoho z Odysseů a je nepochybně pokusem právě o takové nalezení společné řeči. Nyní je řada na čtenáři, na jeho dychtivosti, na jeho otevřenosti, na jeho schopnosti vrátit se zpátky a porozumět, a na jeho vnímavosti. Bude-li připraven a pustí se do textu, který je směsicí životního příběhu, popisů neurofyziologických experimentů, metod a myšlení a připomínkou zednářských ideálů, bude odměněn. Získá obraz epochy z dalšího, pro někoho možná nevšedního úhlu, dozví se mnohé z toho, co neví, a potvrdí si mnohé z toho, co dávno tušil. Význačný britský a posléze americký antropolog a myslitel Gregory Bateson řekl, že myslíme v příbězích („we think in terms of stories“). Teprve v příbězích pronikáme hlouběji k podstatě věcí, teprve příběhy korespondují s naší zkušeností, a jenom příběhy jsou schopny když ne přenést, tak alespoň sdělit zkušenost. Jeden z takových příběhů držíte v ruce. Je to příběh muže ušlechtilého, muže znalého a světem zkušeného, který dokázal do jednoho života vtěsnat několik oborů, několik řečí a několik kultur, jichž se cítí být součástí. Právě pro Petra Jirounka je příznačné, že ač se zájmem o fyziku a studium technických oborů, skončil jako neurofyziolog a neurobiolog s přesahem do biochemie a dalších biologických disciplin. Není v tom paradox. Je to součást jeho odysseovského putování. Petr Jirounek, velmistr Zednářské lóže, v profánním životě - jak on říká - skvělý kamarád a neokázalý přítel, vše obrací v jedno (ad unum verto), což nás přivádí v sémantickém poli k univerzitě, univerzálnosti, univerzalitě a nakonec i k univerzu. Jirounkův text není jenom deníkem vědce-emigranta, ale také zasvěcuje, neboť je pohledem do zásvětí neurofyziologie a její biofyziky, a zároveň vyvolává existenciální otázky. Nemohu si odpustit další paralelu s Gregory Batesonem, který ve své Ecology of Mind napsal: „..náš demokratický systém má sklon dávat moc těm, kdo po ní nejvíc touží, a těm, kdo o ni nestojí, usnadňuje, aby se jí vyhnuli. To není nejlepší uspořádání, pokud moc nejvíc korumpuje ty, kdo na ni věří a chtějí ji“. Kniha, kterou držíte v ruce, končí slovy: „většina lidí stále všude a hlasitě mluví o toleranci a o rovné páteři, o mravnosti a morálce, o humanismu a o pomoci slabším, handicapovaným, vdovám a přátelům v nouzi, o rytířství a gentlemanství. Přál bych si, aby lidí, kteří o těchto ideálech jen mluví, začalo konečně ubývat, a aby těch, kteří se jimi tiše řídí, bylo čím dál více.“ Petr Jirounek svým životem ukázal, že patří spíše do té druhé kategorie. Svědčí pro to i tato knížka, která je vlastně provázaným souborem esejů, jež byly částečně publikovány zvlášť v časopise Vesmír a které jsou laskavému čtenáři předloženy na pozadí životního příběhu české rodiny 20. století.

(bez záruky)
v knize str. 7-8; ISBN 978-80-7262-651-9.