Warning: array_key_exists(): The first argument should be either a string or an integer in D:\Inetpub\webs\924517_web\www\lang_set.inc.php on line 7 Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc. FRCPsych.

Höschl C.: Kde končí umění a začíná trapnost. Reflex 29/2024, str. 27

18. 7. 2024


Dobrý den,
nemýlím-li se, tak jste podepsán pod peticí umělců, která kritizuje poměry na Akademii výtvarných umění a v Národní galerii. Není však to, co kritizujete, pouhým střetem generací, jaký tady byl už po staletí a vlastně od nepaměti? Nevlamujete se do otevřených dveří? Asi mi neodpovíte, ale co kdyby… Jiřina Svobodová

Na tu petici bylo mnoho ohlasů, z nichž některé odklonily diskusi od věci (ad rem) k osobám (ad personam). To je častý jev ve zdejší kotlině, že se věcná diskuse rychle mění v osobní útoky. Pominu tedy osobnostní profily signatářů a budu se věnovat jenom obsahu. Ten v podstatě kritizuje úroveň uměleckého vysokého školství u nás, jakož i úroveň vedení Národní galerie a obviňuje obojí z diletantismu a odklonu od tradičních hodnot. Částí kritiky je tato pozice označována jako staromilská, konzervativní a jako důsledek střetu generací, jenž zde byl odjakživa. Dovoluji si s tímto názorem nesouhlasit. Je sice pravda, že moderní umění bylo více méně vždy předmětem kritiky předchozích generací a že o hromadě šrotu se hovořilo i v souvislosti s Eiffelovkou, když byla dostavěna. Tehdejší kritici jí nepředvídali déle než rok a apelovali na to, aby ta „svislá hromada šrotu“ byla co nejdříve rozebrána. A vida, dodnes je to chlouba a symbol Paříže. Jenže o tom ten spor, naznačený peticí, vůbec není. Jednak na obou stranách diskurzu se najdou příslušníci všech generací, a jednak to připomíná 50. léta, kdy také nešlo o střet generací, ačkoliv to tak bylo pod heslem „Mládí vpřed“ prezentováno. Ve skutečnosti šlo o spor diletantismu s profesionalitou a o spor ideologie s otevřenou společností. Václav Černý ve své knize Pláč koruny české popisuje, jak se po roce 1948 mladí komunističtí revolucionáři z řad studentů sami ujali výuky na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a vyházeli ze školy světové kapacity, jako byl anglista Otakar Vočadlo, a domácí učence, jako byl právě Václav Černý. Sami se pasovali do role těch, co všechno vědí a svým aktivismem zaplevelili nejen fakultu. To nebyl střet generací, to byl střet fanatické blbosti s umírajícím rozumem na počátku nové neblahé éry. Nerad bych, aby současný vývoj umění předznamenával něco podobného. Vždyť nejde o umělecký vkus, jde pouze o to, že každá vysoká škola musí mít aspoň základ v osvojení si toho, o co tam jde, jinými slovy v ovládnutí řemesla. S takto nabytou dovedností ať si pak každý nakládá, jak chce. Jestliže se však tento podklad přeskočí, škola vyprodukuje neumětely, kteří se na trhu práce nedokážou uživit. Jedinou jejich nadějí je, že se opět přisají na nějaký státní cecík a z peněz daňových poplatníků dál pěstují svoje pseudoumění spočívající např. v tom, že se pedagožka slovutného učení válí nahatá v hlíně před očima rozpačitých diváků. Samozřejmě, že avantgarda přináší umění, které má šokovat, které je neotřelé a které má dráždit konzervativce. Jenže je třeba si uvědomit, kdy už ta performance přestává být uměním a začíná být pouhou trapností. Nemůžeme přece připustit, že umění je úplně všechno od Rembrandta, přes Picassa až po lejno v záchodě. Také bychom si měli říct, na co jsme jako daňoví poplatníci ochotni dávat peníze. Samozřejmě, že někteří avantgardní umělci vidí dál než celá populace. Tak tomu vždycky bylo. Čili důvěra nás daňových poplatníků v to, že ti umělci nejsou pouhými hochštaplery a mají čivy i tam, kam my většinou nedohlédneme, je na místě. Jenže tato důvěra není bezbřehá a naše kapsy nejsou bezedné. Podívejme se na film Zkouška umění a položme si otázku, zda takovou vysokou školu chceme z našich kapes financovat. Ať si každý dělá opravdu, co chce, ať si třeba nechá vyklofnout oko krocanem, ale za své. Mohlo by se říci, že toto je pouze můj subjektivní názor, který je daleko od skutečnosti. Jeho validitu však potvrzuje skutečnost, že dotyčnou petici podepsaly osobnosti tak rozmanité, tak různé a tak protichůdné, že to nemůže být náhoda. To znamená, že je zde společný jmenovatel, který je zahnal pod jednu střechu, a tím je obsah toho, proti čemu se vymezují. Když pomyslíme na souvislost současného katastrofálního stavu uměleckého vysokého školství s narůstající ideologizací veřejného prostoru, tak je to vývoj vskutku nebezpečný. Inu „mládí vpřed“ je líbivé heslo, neškodné pouze do chvíle, kdy je zneužito rudými prapory. Jak na iDnes napsala protagonistka oné petice, Barbora Šlapetová (cituji): „Nebezpečný levičácký aktivismus, převracející logiku a přirozenost úplně na ruby, pramení z blahobytu a (…) nezkušenosti s fatálním ohrožením života a svobod. (…) Nemluvím o vizuální stránce věci, ale o ideologii, která by neměla formovat umění. Politický aktivismus totiž pak může zničit radost z tvorby, kouzlo jedinečnosti a originalitu. Už jsme to tu měli a měli bychom si pořád dobře pamatovat, jak nebezpečné je ničit elitnost a jak až se může zvrhnout kolektivní myšlení pod hlavičkou »budování lepších zítřků«.“