9. 5. 2024
Vážený pane doktore,
rozum mi zůstává stát nad jevem, kterého si všímám často ve společnosti, kde se setkávám s různě handicapovanými lidmi. Všiml jsem si, že často tělesně postižení jedinci mají pohledné partnerky a někdy jsou dokonce obletováni ženami. Člověk by přitom řekl, že tělesné postižení bude sexuální partnery spíše odpuzovat než přitahovat. Máte na to nějaké vysvětlení? Děkuji J. Veselý, Černošice
Váš dotaz přišel jako na zavolanou ze dvou důvodů. Jednak právě píšu abstrakt své přednášky „Lidé jako olivy: vydáváme ze sebe to nejlepší pod tlakem?“ a jednak jsem se vinou závažného onemocnění ocitl jako handicapovaný na druhé straně barikády, takže si mohou otestovat, co je na vašem postřehu pravdy. Než to zjistím, pokusím se na váš dotaz odpovědět.
Atraktivita handicapu je vskutku určitým paradoxem. K čemu může být dobré něco, co je zátěží a diskvalifikuje jedince v normálním fungování? Příkladem je jelení paroží. K čemu může být dobré, když zatěžuje krční páteř, znemožňuje prodírání křovím, dodává pohybu po lese nežádoucí kinetiku apod. Izraelský evoluční biolog Amotz Zahavi vyslovil hypotézu, která vysvětluje, jak může handicap v evoluci vést k poctivé signalizaci mezi zvířaty, která jinak mají zřejmou tendenci navzájem se klamat. Hypotéza předpokládá, že nákladné signály musí být spolehlivé, protože by si je nemohl dovolit jedinec, který „na ně nemá“. V pohlavním výběru předpokládá, že jedinci s vyšší biologickou zdatností signalizují tento status prostřednictvím handicapu nebo handicapujícího chování, které jejich zdatnost očividně snižuje. Hlavní myšlenkou tohoto principu je, že handicapující znaky působí jako nápadná spotřeba označující jedince, kteří si mohou dovolit plýtvat zdroji. Příjemci pak vědí, že takový signál označuje kvalitu, protože signalizátoři nižší kvality nejsou takové marnotratně extravagantní signály schopni produkovat. Vztah mezi intenzitou signálu (signalizátorů vysoké resp. nízké kvality) na jedné straně a náklady a benefity (atraktivita) na straně druhé se dá graficky vyjádřit a určit optimální úrovně signalizace jak pro signalizátora nízké kvality, tak pro signalizátora vysoké kvality. Tyto úrovně se mezi sebou výrazně liší.
Distres a handicap může představovat také určitou výhodu u jedinců v tvůrčích povoláních. Mnoho umělců vskutku tvořilo s výrazným handicapem. Beethoven či Smetana kompenzovali svou hluchotu. Paganini trpěl Marfanovým syndromem. Bach byl ke sklonku života nevidomý. Mozart měl nejspíš ADHD. Schumann zřejmě trpěl schizoafektivní poruchou a Fryderyk Chopin měl na Mallorce halucinace, jež popisuje George Sand ve své autobiografii. O moc lépe na tom nebyli ani mnozí malíři a básníci. Ivan Blatný strávil většinu života v psychiatrických léčebnách v Anglii, kde také zemřel. Mnoho známých osobností trpělo či trpí bipolární poruchou. Patří k nim Mel Gibson, Kurt Cobain, Jean-Claude van Damme, Winston Churchill, Lady Gaga, Ota Pavel, Miloš Kopecký, Ernst Hemingway, Vincent van Gogh a jiní.
Příklady handicapovaných hudebníků najdeme i mezi interpretačními umělci. Vynikající pianistka Slávka Vernerová si při bruslení zlomila obě ruce v zápěstí a dodnes má v jedné hřeby, které jí zřejmě už nebudou odstraněny. Přesto se po usilovné rehabilitaci vrátila k původní brilantní technice i výkonu. Chci tím říci, že různě postižení jedinci mohou být paradoxně atraktivní proto, že „signalizátoři nižší kvality nejsou takové extravagantní signály schopni produkovat“. Nicméně toužíte-li zvýšit svou atraktivitu, být vámi, tuto cestu bych raději nevolil.