1. 2. 2024
Ruku v ruce s oblibou nekonečných seriálů, miniseriálů a prezentací na sociálních sítích se znovu vrací fenomén, nad kterým zůstává rozum stát. Narůstá totiž počet případů průniků reality a fikce, kdy obecenstvo zaměňuje herce z obrazovek či stříbrného plátna za autentické postavy, které představují a jako k takovým si vytváří citový vztah. Před 40- 50 lety jsme na psychiatrii vídali pacientky, které se zamilovávaly do Karla Gotta a byly přesvědčeny o tom, že on je také miluje. A někdy dokonce trpěly bludem, že s ním spí a podobně. Tato záměna iluze za realitu byla tehdy považována za čistou patologii. Dnes je tomu jinak. Těmto přeludům mysli podléhají i jinak zdraví jedinci.
Výrobcům příběhů a iluzí takový stav spíše vyhovuje, protože jejich motivací je být „na trhu“, být viděni a slyšeni a vydělávat peníze. Za účelem připoutání diváka či posluchače používají celkem laciné triky, z nichž se časem stala klišé. Důmyslné pokusy v neurovědách ukazují rozdíl mezi strachem, to jest odpovědí na konkrétní hrozbu tady a teď, a úzkostí, jež je vnímána spíše jako neurčitá obava z neurčitého nebezpečí v budoucnosti. Zatímco strach je modelovatelný pomocí potenciace úlekové reakce podmíněným podnětem, úzkost je modelovatelná potenciací úlekové reakce kontextem. Když přijdete k zubaři, tak máte možnost nechat se ošetřit bez anestezie. A protože jste se naučili, že drnčení zubní vrtačky o sklovinu předchází jejímu průniku ke kořenům a s tím spojené prudké intenzivní bolesti, vaše úleková reakce spočívající přinejmenším v sevření očních víček, je tedy zesílena. Nicméně už i samotný příchod do ordinace, která nevěstí nic dobrého a je ozvláštněna různými strašidelnými nástroji, kořenovými vrtáky, kleštěmi a páčidly vyvolává určitou nepohodu a pocity tísně. Takže když se v takovém prostředí něco stane, leknete se daleko víc než někde v kavárně po nedělním obědě. Tomu se říká potenciace úlekové reakce kontextem. A toho právě využívají filmoví tvůrci. Když vidíte nohy kráčející po betonovém podlaží podzemních garáží, tak víte, že v následující chvíli dojde k něčemu velmi neblahému, například k uškrcení dotyčné strunou zezadu po dosednutí za volant. Jestliže vidíte drahocenný filmový čas utracený záběrem na igelitový závěs, za kterým se někdo sprchuje, tak víte, že v následující chvíli bude zastřelen, propíchnut nebo přinejmenším objeven jako mrtvola.
Ve finále thrillerů většinou dochází k souboji mezi hlavními dvěma hrdiny, hodným a zlým. Rozhodující souboj se téměř nikdy neodehrává ve všedních kulisách, ale prakticky vždy ve vyřazených skladištích či opuštěných továrnách, kde syčí pára a není tam moc vidět. Kromě řetězů a klepet je po ruce vždycky nějaký ten hák, elektrický transformátor či ocelová tyč. Takový kontext potencuje úlekovou reakci, takže se divák bojí daleko víc, než kdyby ta scéna probíhala někde v cukrárně (to by pak šlo spíš o komedii než o thriller). Jinými slovy, tvůrci se snaží diváka postrašit, upoutat a nakonec mu přinést rozhřešení v podobě vítězství dobra. Má-li toto fungovat, musí být iluze skutečnosti co nejvěrnější. Kdyby totiž tvůrci okatě přiznávali, že je to jen hra, ztratili by obecenstvo. Lidé se potřebují bát, chtějí se bát a bojí se rádi. Proto také seriály a detektivky sledují. Podobné principy panují i ve vztahových filmech a divadelních hrách, kdy jde spíše o psychologii než o střílečky, ale i zde se odehrávají dramata, jež diváka poutají svou věrohodností.
Na straně diváka se uplatňují poněkud jiné mechanismy. Prakticky každý člen lidské společnosti je vybaven technikami vyrovnávání s náročnými životními situacemi, jež můžeme rozdělit zhruba do dvou klastrů. Na techniky odvozené od agrese a na techniky odvozené od úniku. K těm prvním patří mj. identifikace, což je ztotožnění se s nějakou obdivovanou postavou.
K technikám vyrovnávání odvozeným od úniku patří mj. fixace na nějakou postavu, buď skutečnou, filmovou nebo z her. Z této postavy dotyční čerpají své sebevědomí a naplňují své neukojené ambice.
A právě tyto techniky jsou podhoubím průniku skutečnosti a fikce. Cítím se opuštěn a zhrzen a ve škole mě šikanují. Ale já si odpoledne zajdu do kina, kde hlavní hrdina všechny padouchy postřílí, mně se uleví a vycházím z kina o široké bázi, kolty zavěšené nízko u pasu. Čili ztotožnění se s neskutečnou postavou může mít terapeutický efekt. Ostatně tento princip se uplatňuje také při fandění, kde chování diváků je také na první pohled zdánlivě nesmyslné. Sami se nepohybují, nanejvýš popíjejí pivo a kibicují sportovcům, kteří jsou přitom často na dně svých sil. To publikum pak jsou vlastně jenom přísavky, jež z celého zážitku emočně těží a zvyšují si sebevědomí. Dokonce běžně hodnotí zápas slovy „my jsme vyhráli“ či „my jsme jim to nandali“. Jacípak my? Jednostranné vztahy, jež vznikají mezi diváky a postavami v seriálech a filmech, se někdy označují jako vztahy parasociální a jsou založeny na iluzi blízkosti a intimity, zatímco ta která postava o existenci svého obdivovatele ani neví.
Parasociální vztahy mohou mít na diváky pozitivní i negativní dopady. Na jedné straně mohou poskytovat pocit sounáležitosti a podpory, mohou být zdrojem inspirace a motivace a mohou pomoci lépe porozumět sobě samým. Na straně druhé mohou vést k pocitům osamělosti, frustrace a závislosti. Nejsme-li si manipulativní síly médií vědomi a necháváme se rádi unášet ztotožněním s celebritami filmových pláten a obrazovek, může se nám pak stát, že střetnuvše i jako celkem rozumní lidé na ulici herce Ladislava Chudíka, jenž představoval primáře Sovu v kultovním seriálu předrevoluční éry, Nemocnice na kraji města, zachováme se jako babičky, které jej skutečně na ulici žádaly o Opodeldok na kolena. Miloš Kopecký, který v témž seriálu představoval staršího zkušeného ortopeda, mi vyprávěl, že jednou přijel žigulíkem domů a když vystupoval z auta, zastavila ho sousedka a udiveně zvolala „Pane Kopecký, jak je to možné, že už jste tady, když jste ještě před 5 minutami operoval?“ Mundus vult decipi, ergo decipiatur. Svět chce býti klamán, nechť je tedy klamán. Výrobci seriálů to vědí. A tak vytvářejí iluze a klamy a my v nekonečných seriálech žijeme životy těch druhých.