16. 6. 2022
Pěkný dobrý den, pane profesore!
S chutí jsem zhlédl Vaši přednášku Syndrom vyhoření a naučená bezmocnost. Vím, že jste psychiatr a nikoli psycholog, leč nedá mi to Vám nepoložit otázku, jež mě sužuje, neb se zdá, že byste mohl vědět odpověď či alespoň směr... Odpočinek i koníčky jsou mi úkolem. Jsem léta unavený, vyčerpaný, špatně spím. A všechny aktivity, které mě bavily, jsou mi jen další přítěží. Čtení knih, cvičení na nástroje, čas s kamarády, to všechno jsou další úkoly, jež je zapotřebí splnit, protože by mi měly pomoci se uvolnit. Výlety a dovolené jakbysmet. Konzumují čas, stojí přemáhání. Věděl byste mi poradit, jak z toho ven, prosím? Zkusil jsem terapii, ovšem ta zpravidla sklouzává k otázce "jak se dneska máte a jak se cítíte" komicky doplněnou o "a co Vás dnes přivádí". S díky pozdravuje Vojtěch Tomeček
Příznaky syndromu vyhoření se v mnohém prolínají s příznaky deprese. Pro depresi, které se dříve říkalo endogenní, tedy z vnitřních příčin povstavší, je příznačné to, že na ni vnější vlivy příliš nepůsobí. Jinými slovy, není rozptýlitelná radami typu „nemysli na to“, „zajdi si na komedii“, „měl bys víc relaxovat“ apod. Hezky to vystihuje citát z knihy Františka Kožíka Největší z Pierotů: Do ordinace doktora Ricorda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty. „Jste nemocen, pane?“ „Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“ „Co je vám?“ „Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí, i sebe. Nemohu spát.“ „To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“ „Jaký je to lék?“ „Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“ Bledý muž se uklonil a řekl smutně: „Já jsem Deburau, doktore.“
Ten citát představuje hlubší pochopení toho, oč v psychiatrii jde. Každý laik chápe, že někomu mohou selhat ledviny nebo srdce, ale u deprese či sebevraždy vždy hledá nějaký vnější důvod: měl zlou ženu, nevyvedly se mu děti, vyhodili ho z práce. To sice mohlo k rozvoji deprese přispět, ale spousta lidí má doma semetriku, nevyvedly se jim děti a vyhodili je z práce a sebevraždu nepáchají, často nejsou ani depresivní. Je tedy – podobně jako u těch ledvin a srdce – třeba připustit, že těm depresivním selhal limbický systém, tedy ta část mozku, která reguluje náladu. Asi jako když selhává štítná žláza. Výsledný fenotyp je vždy směsicí vaší (genetické) zranitelnosti, odolnosti vůči zátěži a toho, jak vám jde život. Mnohdy nejde ani tak o to, co se vám děje, jako spíš o to, jak to „čtete“. Sloupky v Reflexu nemohou nahradit řádné vyšetření, určení diagnózy a tedy ani radit, jak nastavit léčbu. U těžších depresí bývají ve značném procentu účinná antidepresiva. Někdy dokonce natolik, že otázky typu "jak se dneska máte" či "co Vás dnes přivádí" zcela dostačují a dotyčný se „má lépe než minule“ a „potřebuje předepsat prášky, protož už mu docházejí“. Když toto nestačí, je v zásobě spousta dalších možností, od fototerapie (léčba světlem), přes spánkovou deprivaci (nepříjemné), magnetickou stimulaci (rTMS), stimulaci nervus vagus, stimulaci stejnosměrným proudem, elektrokonvulze až po řadu psychoterapeutických postupů, kde už zdaleka nejde jen o to, „jak se dneska cítíte“, ale pracuje se v různých vrstvách vašeho vědomí, jež mohou k rozvoji deprese přispívat. Jedním z cílů je zvýšit vaši odolnost vůči zátěži (resilienci) a schopnost prosadit se ve svém sociálním prostředí (asertivitu). Doporučil bych vám tedy poradit se o tom se svým psychiatrem. Obecně lze radit dobrou životosprávu, aerobní pohyb, přísun vitaminu D, Omega 3 mastných kyselin a omezit alkohol.