5. 5. 2022
Dobrý den – rozhodla jsem se svěřit s osobním problémem. Na zprávy se už ani nemohu dívat, protože je celé probrečím. Mám od dětství problém s empatií. Četla jsem, že empatie je vcítění se do jiného člověka, ale já se vciťuji i do zvířat. Jde to do takových extrémů, že nemohu vidět ani hladovou myš. Kunu jsem na půdě nechala žít také. Ranní dopravní zprávy o srážce se zvěří mi zkazí celý den. Zvířatům se snažím pomáhat jak můžu. Vychrtlé psy na dovolené mimo Evropu, kde je to asi běžné, celou dobu ze svého živím a švába bych nezabila. Vidět hada na krku člověka v centru Prahy, který si s tím vydělává, je pro mne peklo a mám co dělat, abych ho neinzultovala. Toho člověka, ne hada. Jak mu chudákovi musí být? Celý den viset na krku a nechat na sebe sahat. Raději tou ulicí nechodím. Možná je to už fobie, tak bych ráda věděla, co s tím mohu dělat a jestli se to dá léčit. Všechna zvířata světa zachránit nemohu a všechny Ukrajince si domů vzít nemůžu také.... Děkuji za případnou odpověď´. Leona Zutphenová
Může jít nejen o empatii a altruismus, ale také o projekci („podle sebe soudím tebe“). Můžete si například v situaci týraného živočicha představovat sebe a deptá vás tudíž to, že trpíte vlastně vy! Je také možné, že se s trpícími živočichy identifikujete a trpíte tedy jako oni. Jako byste měla své já neohraničené a rozprostřené po různých subjektech vůkol, se kterými tudíž prožíváte jejich úděl. To vás vede na jedné straně k vynaložení úsilí nějak jim pomoci, na druhé straně to není příliš efektivní, protože – jak sama cítíte – celý svět spasit stejně nemůžete. Z hlediska buddhismu to ale má svou výhodu, protože neubližujete duším reinkarnovaným z minulých životů do jiných živočichů, čímž si do určité míry zajišťujete slušné zacházení, až také z vás jednou bude šváb nebo veverka. Ale kdo ví. Nejste-li buddhistka, můžete tím opravdu trpět, a pak je na místě kognitivně – behaviorální psychoterapie (KBT). Než se k ní odhodláte, můžete začít sama s určitou prevencí a otužováním. Prevence spočívá v tom, že se zprvu skutečně na ty zprávy nebudete dívat, když vám nedělají dobře. Otužování pak může být jakýmsi předstupněm desenzibilizace, která je součástí KBT a dosahuje se tzv. expozicemi, tj. postupným vystavováním se averzivním (=odpor vyvolávajícím) podnětům. Třeba tou ulicí s hadem nejprve projděte jen v představách, a když to půjde, tak to trénujte doopravdy. A třeba si představte, že ten had je převtělený Putin. Anebo naopak, že je to někdo, komu dělá dobře viset někomu na krku a že to vlastně chce. Ale to se nedá radit ve sloupku v Reflexu, to vás nacvičí na té terapii, pakliže o ni stojíte. Také si zkuste říkat, že tváří v tvář utrpení, jehož jste svědkem, je úplně přirozené, že se někdy cítíte bezbranná a bezmocná. Mnohdy stačí být jen nablízku! A pamatujte, že často „méně znamená více“. Vysoce empatičtí lidé mohou být více ohroženi například úzkostí a depresí, protože mají sklon internalizovat, soustředit se na negativní emoce a přebírat vinu. Psychologové radí trávit čas v přírodě, naučit se pečovat o sebe a stanovit si hranice. Dobrý psychoterapeut vám může pomoci osvojit si způsoby, jak se s hyperempatií vyrovnat a naučit se své jedinečné schopnosti nasměrovat pozitivním způsobem. Je třeba oddělovat problémy jiných lidí od svých vlastních. To vám umožní poskytovat podporu druhým a zároveň pečovat o své vlastní duševní zdraví. Nejste přece povinna přebírat břemena ostatních. Zabraňte tomu, aby emoce druhých unášely vaše tělo. Lidský mozek je vybaven zrcadlovými neurony, jež nás propojují s emocemi druhých. Chcete-li zabránit tomu, aby jejich emoce unášely ty vaše, všímejte si, jaké pocity ve vás vznikají, a poté se zaměřte na uvolnění svého těla. Také zajistěte ve svých vztazích vzájemnost. Nejen dávat, ale také brát. O empatii platí to, co v přírodě všude: když je něčeho málo, je to špatně, ale když je toho moc, je to taky špatně.