14. 4. 2022
Vážený pane profesore, posílám otázky, které mě trápí a které nejsou slyšet ve veřejném prostoru. Doufám že se nad nimi nepozastavuji sám: Oknem pozoruji, jak lupič morduje mého souseda. Ten volá o pomoc. Já mám doma na věšáku nabitou brokovnici, na pomoc mu ale nepřijdu, protože by se na mne vrah mohl zlobit. Jak je možné, po všem tom, co jsme prožili, že si nikdo nepoloží otázku, proč naši dnešní Chamberlainové a Daladieři opět ochotně mávají nad hlavami cárem papíru a zaklínají se mírem? Na ten papír jim „Lhář z Kremlu“ napsal: Jestliže se opovážíte vstoupit na území nezávislého, svobodného, spřáteleného státu na pozvání svobodně a demokraticky zvoleného prezidenta, dopustíte se tím napadení mé říše zla a budete za to potrestáni! Ale je to přece naopak! My máme plné právo morální i zákonné a dokonce povinnost poskytnout pomoc brutálně napadenému, žádá-li nás o to. Proč se stokrát ekonomicky a vojensky silnější aliance bojí a zalézá do díry před slabochem, zbabělcem a vrahem, který si svou sílu dokazuje zabíjením nevinných starců a dětí? Jak to, že opět postrádáme politiky/státníky, za to máme politikáře/hokynáře, kteří nejsou schopni vyměnit pohodlí a teplíčko za svobodu? Opět jako kdysi strkáme hlavy do písku a ustupujeme lumpovi, „tak mu ty Sudety/Čechy, Ukrajinu, Moldávii, Gruzii nebo Pobaltí dejme a bude klid“. Ne, nebude! To si pamatujeme, nebo ne? Měli jsme na výběr a opět, jako tenkrát, jsme si vybrali Hanbu a budeme mít Válku! Děkuji Vám za odpověď a přeji hezký den. Miroslav Smrž, České Budějovice
Trápí mne to stejně jako vás. Té kremelské zrůdě se povedlo uhranout všechny jako kobra strachem, v tomto případě z třetí světové války. A léta do nás nejen intelektuálové hustí, že třetí světová válka rovná se atomová válka rovná se konec světa. Výsledkem je, že viníkem za případný konec světa se necítí býti ten, kdo si začal, nýbrž napadený. Je to podobný komplex, jako když se provinile cítí znásilněná žena, nikoli násilník. Při těchto debatách se vždy objeví dotaz: „no a jak se to jako mělo dělat jinak?“ Je zvláštní, že se nikdo z vůdců neobtěžuje s odpovědí, která se přitom nabízí a dějiny ji znají. Tedy předně – jaderného konfliktu by se měl bát zejména útočník, nikoli napadený. To by se ovšem musel obrátit diplomatický gard. Západ byl až dosud vždy o několik kroků pozadu, produkoval v diplomacii, ekonomice i v obraně pouze opožděné a většinou směšné reakce na to, co udělal agresor. To bylo od samého počátku špatně. Od srpna 1968 přece jasně víme, že Rusům nesmíme věřit ani slovo a že například stát se zcela závislými na jejich plynu a ropě může dopustit jen slaboduchý ignorant. A přece do takové pasti zmírající Evropa v jakési civilizační sebevraždě vlítla a teď pozdě bycha honí. A zatím zkorumpovaní západoevropští státníci dostávají jako bonus lukrativní trafiky v ruských gazpromech. Psychologický gard by se býval dal obrátit prozíravou politikou, reaganovsky důslednou: žádné velké kšefty, žádná významná závislost, žádné lezení do zadku. A nejpozději po anexi Krymu měly nastoupit ihned tvrdé sankce a v podstatě všechno to, včetně dodávek zbraní napadeným, co probíhá až teď, když se mžourající západní úředníci po osmi letech probudili z limbu a nestačí se divit, co provedli tím, že nic neprovedli. A když agresor přisune k hranicím se sousedy sto tisíc vojáků, my jich tam okamžitě z druhé strany musíme přisunout dvě stě tisíc. Když pohrozí, že přestane dodávat plyn, my ho okamžitě přestaneme odebírat. Nukleární války se musí bát on, ne my. Jinak jsme mu pro smích. Ale nešťastný vývoj na Ukrajině má i své nadějné aspekty. Dal vyrůst statečnému státníkovi, který svět zahanbuje svým odhodláním: „nepotřebuji odvoz, potřebuji zbraně“. Možná přispěje k překreslování politické mapy Evropy. Odhalil pasti, do kterých vlítli slaboduší populisté, co se dávali fotit s Putinem a teď nestačí ty fotky mazat ze svých profilů. A ukázal, že zase po dlouhé době máme premiéra, za kterého se opravdu nemusíme stydět: jel do válkou ohroženého Kyjeva a prokázal tak státnickou odvahu. Hlavu vzhůru!