31. 3. 2022
Dobrý den,
V Rx 11/2022 jste na dotaz týkající se potřeby být viděn a exhibovat na sociálních sítích odpověděl mj., že většina lidí touží když ne po slávě, tak aspoň po uznání. Já třeba netoužím ani po jednom (proto se ani nepodepíšu pravým jménem) a zajímalo by mne, čím to tedy asi je.
S pozdravem Janeček
Pro úplnost si připomeňme, že v oné odpovědi jsem také napsal, že „tato elementární potřeba sebeprezentace je někde hluboko zabudována do naší emoční a motivační výbavy, i když se u jednotlivých osobností velice liší a existují samozřejmě výjimky“. Vedlejší věta tohoto výroku je jedním z východisek k pochopení toho, na co se ptáte. Lidská typologie se snaží mapovat naše povahy, vlastnosti a osobnostní rysy podle různých kritérií a shlukovat je do jakýchsi trsů, které nás charakterizují. Tak třeba tzv. trojrozměrná typologie Roberta Cloningera nás třídí podle naší tendence vyhýbat se nepříjemnostem (kdo v ní vysoce skóruje, nikdy nebyl za školou), vyhledávat stále něco nového (kdo v ní vysoce skóruje, může být například členem Mile-high clubu) a být závislý na odměně (kdo zde vysoko skóruje, vyžaduje stálé chválení, uznání a zadostiučinění). Všichni jsme pomyslnými body v takto definovaném trojrozměrném prostoru, v jehož středu se nachází jakási hvězdokupa normality. Čím dál od onoho středu se nacházíme, tím nápadněji se svými rysy odlišujeme od většiny populace a směřujeme k nějaké patologii. Můžete si představit, že jedinec, který skóruje nula na ose závislosti na odměně, nedělá nic proto, aby byl chválen a obdivován, protože vůbec necítí potřebu něčeho takového. Určitě bychom u něj našli alespoň částečný průnik s typem introverta v typologii Jungově či flegmatika v typologii Hippokratově. To by tedy mohl být jeden případ lhostejnosti k vlastní sebeprezentaci. Ten druhý, který se s ním zřejmě mnohdy kloubí, je potřeba „skrýt svou mimořádnost“, nevyčnívat, „skrýt se za svým dílem“. Někdy to může být v zájmu „klidu“, protože přílišná pozornost okolí může komplikovat život, o což někteří jedinci nestojí. Všimněte si, že kdo je v něčem skutečně skvělý, tak nemusí onu potřebu „píár“ vůbec pociťovat, ba naopak. To byl třeba případ nositele Nobelovy ceny za fyziku (1965) Richarda Feynmana, který se prý o tuto cenu vůbec nezajímal a reagoval na ni slovy „Nechápu, o co tu jde a k čemu to je dobré, ale pokud lidi ve Švédské akademii rozhodnou, že ten a ten má získat Nobelovu cenu, tak budiž“. Dalším příkladem je Milan Kundera, který se po většinu života záměrně vyhýbal osobní prezentaci a publicitě a hlásal, že autor se „má skrýt za svým dílem“. Je ironií osudu, že právě jemu se to příliš nepodařilo, nikoli však vlastní vinou. Měl jsem fenomenální studenty a spolupracovníky, kteří také zvolili „nízký profil“ a vyhýbají se světské kariéře v podobě docentur a profesur a nechtějí o tom ani slyšet, byť by jim to později asi usnadnilo život. Oni jsou opačného názoru. Ostatně i můj syn, když komentoval různé mediální útoky na mou osobu, prohlásil „to máš z toho, že pořád lezeš do médií; kdybys nebyl vidět, měl bys pokoj“. A měl pravdu. Jenže kdo by nás ve veřejném prostoru bavil, kdyby všichni zalezli jako vy? Ještě že jste aspoň ten dotaz sepsal. Nebo sepsala?