17. 3. 2022
Vážený pane, na sociálních sítích sleduju pár lidí, většinou žen, kteří zveřejňují hodně ze svého soukromého života. City, vztahy, sex, zdravotní stav, nálady, atd., čímž se velká část jejich soukromého života stává životem veřejným. Co si o tom myslíte? Je soukromí důležité? Nepotřebují odbornou pomoc vaši, či někoho z vašich kolegů? Děkuji Milan Holub
Naše motivace, chtění, drive, životní energie tryskají z pramenů, jež byly v psychologii a fyziologii chování popisovány z několika perspektiv. Pro Sigmunda Freuda je hlavní hnací silou sexuální pud, resp. libido (česky chtíč), od něhož se odvozuje všechno ostatní – i to, co se sexem zdánlivě nesouvisí. Freudův koncept umožnuje vysvětlovat i takové jevy jako je kompenzace či sublimace, což je proměna společensky odsouzeníhodného chování v chování společensky oceňované. Například místo pedofilním sadistou stanete se dětským chirurgem, čímž je váš „drive“ prospěšně využit. Někam sem si můžete dosadit i exhibicionismus. Freudův žák, Alfred Adler, naproti tomu viděl jako hlavní hnací sílu pud sociální (moc), tedy snahu dostat se nad ostatní, „ukázat jim“, vyšplhat se v hierarchii dominance. Základním komplexem u Freuda je komplex oidipovský, u Adlera komplex méněcennosti („mindrák“). Do třetice nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu, zoolog Konrad Lorenz, vidí jako základní životní hnací sílu vnitrodruhovou agresi, od níž se odvozuje všechno: boj o teritorium, o zdroje, o potravu, o samice, o moc, o postavení v žebříčku hierarchie dominance. Všem těmto konceptům je společná snaha jedince nějak se ve světě, do kterého se narodil, prosadit. A to nelze bez určitého „pí ár“. Tato elementární potřeba sebeprezentace je někde hluboko zabudována do naší emoční a motivační výbavy, i když se u jednotlivých osobností velice liší a existují samozřejmě výjimky. Někdo naopak chce zůstat skryt, ale to nic nemění na tom, že většina lidí touží když ne po slávě, tak aspoň po uznání. V lidské typologii to souvisí se závislostí na odměně (reward dependence). Nu a tato bytostně lidská potřeba se nyní setkala s nástupem sociálních sítí, jež masově usnadňují její ukojení: nejsem sice žádný Einstein, ale koukejte, jaký mám zadek a kolik překousnu žížal! Je až dojemné, jak se všichni kašpaři snaží býti viděni a jaké mají o sobě mínění. Pokud nejde o pravé exhibicionisty, kteří jukají zpod pláště na slečny v parku za školou či pod okny ženského internátu, odbornou pomoc nepotřebují. A někdy ani tak ne, pakliže nikomu neubližují. Toto „píár“ si neklade primárně za cíl zveřejnit své soukromí, nýbrž upoutat pozornost („koukejte, já jsem tady a polykám chrousty“), přetrumfnout ostatní („to koukáš, kde jsem na dovolené, jakou mám kočku [Freud], golfovou hůl, koně, fáro, dům [Lorenz], to si ty dovolit nemůžeš, co?“ [Adler]). K tomu přistupuje obyčejná lidská potřeba sdílení. Sdílená bolest je poloviční bolest, sdílená radost je dvojnásobná radost. Proto také chodíme do kina, do divadla, na fotbal, na hokej „s někým“. No a tohle všechno sociální sítě usnadnily a umocnily. Já taky, když dostanu dobrý vtip, hned ho šířím dál a ani nepřemýšlím, jestli to vůbec někoho zajímá. Nebýt toho, byl by život jako psaní do šuplíku či mluvení do zdi. Pochopení těchto mechanismů však nic nemění na tom, že kvalita člověka přece jen nespočívá v počtu lajků, i když většině z nás šimrají ego.