24. 2. 2022
Vážený pane profesore,
zaujalo mě téma zodpovědnosti lidí za své zdraví. U civilizačních chorob nemám pochybnosti. V případně viru SARS-CoV-2 mě však napadlo, že nezdravě žijící část populace (obezita, nedostatek pohybu etc.) chrání své spoluobčany, kteří se snaží žít zdravě. Virus neustále mutuje a kdybychom teoreticky všichni žili zdravě a měli imunitu na vysoké úrovni, prosadila by se mutace, která by i toto dokázala prolomit. Jen díky nezdravě žijícím spoluobčanům tato mutace nemá šanci se prosadit. Předem Vám děkuji za odpověď a Váš názor. S pozdravem MUDr. Vladimír Brunclík, Turnov
To je provokativní úvaha, která připomíná sociobiologické špeky z oblasti teorie her a behaviorální ekologie, jež britský letecký inženýr 2. světové války a později dostudovaný teoretický evoluční biolog, John Maynard Smith, a americký populační genetik, George Robert Price, ve svém společném článku, publikovaném v r. 1973 v časopise Nature, nazvali evolučně stabilní strategie chování (ESS). To je strategie, která – když si ji osvojí populace „hráčů“ – znemožní ostatním strategiím, aby ji vytěsnily, protože přirozený výběr zabrání rozšíření jakékoli alternativy. Příkladem je „hra“ holubice a jestřábi nebo Vězňovo dilema. Ta první ukazuje stabilní rovnováhu mezi povahami. Když potká jestřáb holubici, jako vítěz „bere vše“, holubice nic. Řeklo by se tedy, že je výhodné býti jestřábem. Jenže chyba lávky, mezi samými jestřáby se potká nejspíš jestřáb s jestřábem, což končí těžkou újmou nebo smrtí obou. Ani společenství holubic nebude stabilní, protože být jestřábem mezi holubicemi je mnohem výhodnější než být holubicí mezi holubicemi. Ovšem pouze do té míry, než je jestřábů tolik, že se začnou vzájemně likvidovat. Nakonec se v populaci ustálí poměr jestřábů a holubic, jenž vyjadřuje ESS. Totéž platí o záletnících a věrných či o lhářích a pravdomluvných. Když na podzim ptáci zobou zrní, co zbylo na poli, je nesmírně výhodné vyslat falešný poplach, že se blíží dravec. Vyplašenci uletí, zatímco lhář si dává do zobáku. Jenže když je takových lhářů mnoho, nikdo jim už nevěří a populaci začnou decimovat dravci. Tu se ukáže být opět výhodné raději nelhat. Lhářů je tedy v populaci právě tolik, aby jim lhaní ještě fungovalo. Hra Vězňovo dilema simuluje výměnu zboží mezi dvěma osobami, které spolu nemohou komunikovat jinak než výměnou zavřených zavazadel. Při jednorázové výměně logika brání uskutečnění obchodu: dám-li plnou tašku mohu za ní dostat buď také plnou (malý zisk z obchodu), nebo prázdnou (podvod, velká ztráta). Podvedu-li však a dám prázdnou, mohu mít buď žádný zisk (dostanu také prázdnou), nebo velký zisk (dostanu zboží za nic), nemohu však nic ztratit. Stejně ovšem uvažuje i ten druhý. Opakuje-li se však výměna dlouhodobě, stojí za to vytvořit atmosféru důvěry a teprve pak získat terno podvodem. Sice platí, že vhodné je podvést, ať už druhý udělá cokoliv, avšak nikoli často, protože rychlé střídání podvodu s trestem je méně výhodné než spolupráce. Obecně jsou nejúspěšnější strategie, které bezprostředně trestají podvod, ale zavčas nabízejí spolupráci. Ale vraťme se k Vašemu dotazu: virus-zabiják by pod sebou podřízl větev, neboť na mrtvolách se může jen těžko šířit. Šíření tedy pomáhají spíš ti odolní než umírající. Otázka je, jak frekvence mutací souvisí s odolností nakažených. Já bych řekl, že virus mutuje tím víc, čím víc se šíří (replikuje). A tomu napomáhají spíše ti odolní než křehcí. Je ale možné, že mutace jsou stále méně škodlivé. Až do chvíle, než se „náhodou“ objeví nějaká zabijácká a celé se to spustí znovu dokola.