13. 1. 2022
Vážený pane profesore,
přes sociální síť jsem se dozvěděl o níže uvedeném článku dr. Pekové.... Já sám jsem příznivcem
očkování, opačný názor nechápu. V uvedeném článku je ale, mimo jiné, i následující tvrzení, které dle mého názoru postrádá elementární logiku. Pro zajímavost přeposílám: „Covid je mírné onemocnění. Dobře to zrcadlí chování politiků, když si myslí, že je nikdo nevidí. Nenosí roušky, protože oni se nebojí, že by se něco dramatického dělo. Mají pocit nedotknutelnosti, že nemusí dodržovat to, co běžný občan. Je z toho krásně vidět, že ten virus není nebezpečný. Když se ho oni nebojí, proč bychom se měli bát my? Řada lidí už to začala vnímat, že to tak je“.(Zde je zdroj: hoschl.cz/AXTH).
S přáním radostného prožití vánočních svátků, Karel Ryšán, Roztoky u Prahy
Na váš dotaz odpovídám nikoli proto, že bych rád pokračoval v nekonečném diskusním vlákně na téma očkování proti Covidu-19, nýbrž proto, že jste upozornil na věčné téma rozporu mezi postoji deklarovanými a skutečnými. Říká se tomu „kázat vodu a pít víno“ a není to nic nového a netýká se to jen současné situace. Již dávno si mnozí všimli, že různé epidemie, například, tyfu, skolí daleko častěji prostý lid než panstvo, jež se tak mohlo vskutku cítit o něco bezpečněji. Teprve později se přišlo na to, že příčinou by mohlo být stříbrné nádobí na hradech a zámcích, neb stříbro je do jisté míry baktericidní, což vědí nejen vojáci, kteří absolvovali školení o úpravě vody v terénu k pitelnosti s využitím ionizovaného či koloidního stříbra. Zdrojem rozporu mezi postoji deklarovanými a žitými tedy nemusí být pouze pokrytectví či „klamání lidu“, nýbrž skutečný rozdíl v rizicích, jež to či ono nebezpečí představuje pro různé subjekty. Ne vždy to je však ku prospěchu vrchnosti, někdy dokonce naopak. Svého času se vyšší výskyt syfilidy mezi důstojníky oproti prostým vojínům napoleonských vojsk vysvětloval tím, že nemoc je důsledkem nadměrné zodpovědnosti a těžkého rozhodování (dnes bychom řekli stresu). Ve skutečnosti zřejmě souvisel s větší možností vycházek mimo kasárna a tedy návštěvou vykřičených domů. Dalším zdrojem onoho rozporu je přesvědčení o jakési nezranitelnosti („to se mně nemůže stát“), jež je součástí pocitu vyvolenosti a bývá doprovázeno jistou povýšeností a arogancí. To však neznamená, že by ve skutečnosti z té či oné věci nehrozilo nebezpečí jenom proto, že část populace se jí nebojí. Kdybychom ignoranci papalášů takto pro sebe interpretovali jako „zelenou“ jakémukoli objektivně destruktivnímu chování, se zlou bychom se potázali. Jestliže opilý ministr řídí auto v protisměru, ještě to neznamená, že řídit v opilosti auto v protisměru je bezpečné, byť on to ve své pýše třeba tak vnímá. Mimochodem na téma rozporu mezi postoji deklarovanými a žitými existuje pozoruhodná tzv. odpadková studie Dr. Williama Rathje z Tucsonu v Arizoně z r.1973, ve které se svými studenty porovnával konzumní chování obyvatel určité oblasti, zjišťované na jedné straně dotazníkovými akcemi a na druhé straně mapované inventarizací obsahu odpadkových pytlů z jejich obydlí. Aniž by nic netušící obyvatelé chtěli kohokoli vědomě balamutit či podvádět, rozpor v nálezech byl u nich značný. Například spotřeba alkoholu soudě podle vypitých plechovek od piva a krabic od vína vysoce převyšovala spotřebu alkoholu přiznanou v dotaznících. Ale to přece neznamená, že opíjení je neškodné! Takže vámi uváděný citát sice logiku má, ale při bližším ohledání značně ohraničenou.