8. 7. 2021
Vážený pane profesore,
Reflex 35/20 se v článku Na českém rozvodu věnoval podobám a průběhu této životní krize; jen okrajově byl zmíněn počet rozvodů a počet rozvodem zasažených dětí. Z jiných statistik lze zjistit, že se u nás rozvádí 50 % manželství. Naši předkové se řídili příkazem „Co bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Naši současníci zřejmě ztratili empatii a sňatek považují za jednostranně vypověditelnou smlouvu. Nevěra není chápána jako porušení ústního slibu, daného při svatbě před oddávajícím a svědky, není odsouzeníhodná, ale většinově tolerovaná. Každé citové vzplanutí může být důvodem k rozvodu a na opouštěného partnera/partnerku a společné děti není třeba se ohlížet. Můžete mi prosím sdělit Váš pohled na tuto skutečnost? Děkuji za odpověď.
Ivana Dolenská
Hodnota institutu manželství a jeho chápání jsou kulturně vázány a jistě se v průběhu času posunuly a proměnily. Také se změnila dostupnost jak manželství, tak jeho zrušení, jemuž – jak správně píšete – se dříve kladly mnohem větší překážky než nyní, takže to vypadá, jako by dnes šlo jen o nějaký víceméně nezávazný svazek. Ve skutečnosti to však není tak docela pravda. Kdyby manželství bylo všeobecně vnímáno jako něco nezávazného, jako “jednostranně vypověditelná smlouva“, nebyli bychom svědky tak výrazného poklesu sňatečnosti, k jakému dochází v posledních letech. V r.1974 bylo v ČR uzavřeno něco přes 98000 sňatků, v r. 2020 už jen něco přes 45 000. K poklesu sňatečnosti sice dochází zejména proto, že se odsouvá do vyšších věkových kategorií a také proto, že tradiční významy manželství jako veřejného sexuálního svazku se závazky a sdílením zdrojů mezi členy rodiny pozbývají na důležitosti, ale kdyby manželský svazek nebyl chápán jako důležitý závazek, omezující svobodu, nemělo by tolik lidí problém s jeho uzavřením. Máte pravdu, že naši předkové se povíce řídili příkazem „Co bůh spojil, člověk nerozděluj“, jenže jim v tom významně pomáhala zavedená síť vykřičených domů a nejstarší řemeslo vyvažovalo spořádaným taťkům od rodin oficiální omezení svobody sice s rizikem kapavky, ale zato bez větších skandálů a rozkladu rodinného majetku. Pokud jde o nevěru, ta je dnes chápána možná stejně přísně jako kdys, i když se v uplatnění jejího odsudku mění proporce mezi pohlavími. V některých kulturách muž může všechno a žena praktiky nic, v naší kultuře se tento rozdíl již stírá. Nicméně právě vysoká rozvodovost je ukazatelem toho, že nevěra je chápána jako závažné porušení slibu a vesměs není tolerována. Kdyby „nebyla odsouzeníhodná“ a byla „většinově tolerována“, ak píšete, nebyla by tak častým důvodem k rozvodu. Nezapomeňme, že přikázání a společenské normy nabyly, nejsou a nikdy nebudou stoprocentně dodržovatelné. O tom si nedělali iluze ani jejich tvůrci. Zákony, přikázání a společenské smlouvy jsou zde proto, aby formovaly a posilovaly naše špatné svědomí, jehož prostřednictvím nás neustále popohánějí ke svému dodržování. Můžete však mít pravdu v tom, že se mění celá společnost a je možné, že se tak planeta při omezení zdrojů snaží omezit populaci, a tedy své vytěžování. Při T řiašedesáti pohlavích (gender), psychické kastraci ustrašených bílých límečků a snaze neotěhotnět před čtyřicítkou se planeta věru nepřelidní. Pokud ovšem tu zmírající civilizaci nenahradí jiná, důraznější.