27. 5. 2021
Vážený pane profesore, proč mají opilci více štěstí? Je to tím, že alkohol utlumí rozum a dá prostor přirozeným instinktům? Děkuji, Pavel Košek
Předně si musíme ujasnit, zda předpoklad, že opilci mají více štěstí, vůbec platí. Všechno totiž nasvědčuje tomu, že nikoli. Statistiky říkají pravý opak. Ke každému třetímu úmrtí mužů mezi 15 a 29 lety přispěje alkohol. Nejčastější příčinou jsou dopravní nehody, úrazy a otravy. Podle zprávy Světové zdravotnické organizace (WHO) Global Alcohol Report z r. 2014 konzumace alkoholu přímo souvisí s 22% úmrtí při napadení, 22% úmrtí v důsledku sebepoškození, 17% úmrtí při neúmyslném zranění, 16% úmrtí z důvodu pádu, 13% úmrtí v důsledku utonutí, 15% úmrtí při dopravních nehodách a 11 % úmrtí při požárech. Nesprávný dojem, že opilci mají štěstí, vzniká tradováním jednotlivých případů, jež popisují „zázračné“ vyváznutí opilce z jistého maléru. Takové historky jsou atraktivní a chytlavé, takže mají vysokou publicitu. Například v r.2017 noviny u nás popisovaly pád opilého muže z dvacetimetrové výšky kamenolomu. Prakticky nic se mu nestalo, protože byl po cestě zbrzděn nějakým stromem a dopadl do jakési šotoliny. V témže roce se u železniční trati vrávorající opilec, jenž později nadýchal 3,5 promile, „otřel“ o kolem projíždějící vlakovou soupravu a utrpěl jen lehčí zranění hrudníku. Zkreslení je dáno zejména tím, že stejně zázračné historky o střízlivých abstinentech se zdaleka tak hojně netradují. Přitom ve skutečnosti alkohol intoxikací mozečku narušuje rovnováhu a koordinaci pohybů, často boří zábrany, snižuje sebekontrolu, zvyšuje sebevědomí, navozuje agresi, vede k podcenění rizik a přecenění svých schopností, zhoršuje časoprostorový odhad a celkově tedy významně zvyšuje riziko úrazu. Zastánci verze o „štěstěně“ někdy vysvětlují menší důsledky pádů u intoxikovaných jedinců zpomalenými reflexy a myorelaxací (uvolněnými svaly), takže dotyční padají jako „pytel brambor“. Jenže tyto příznaky rizika vnitřních poranění naopak zvyšují. Alkohol je ve skutečnosti na pozadí významné části sebevražd, pracovních úrazů, sportovních úrazů, úrazů ve rvačkách a při dopravních nehodách. Intoxikovaní jedinci mnohdy odmítají ošetření a nezřídka i záchranáře fyzicky napadnou. K legendě o „štěstí“ přispívá i to, že opilci si často okolnosti svých nehod nepamatují. Zajímavou selekční výhodou opilců byla nadměrná konzumace alkoholu v době tzv. metanolové aféry zhruba před devíti lety. Tehdy ten, kdo náhodou požil metylalkohol, ale v nezřízenosti jej „přepil“ etylalkoholem, vyvázl podstatně lépe než ten střídmější „metylik“, neboť etylalkohol je v situaci intoxikace vlastně „antidotem“ toxického oslepujícího metylalkoholu. Princip tohoto vyhánění ďábla belzebubem spočívá v tom, že metanol se rozkládá alkoholdehydrogenázou v játrech na formaldehyd a ten následně aldehyddehydrogenázou na kyselinu mravenčí. Teprve ta je jedovatá a vede ke slepotě. Pravý alkohol však tyto odbourávací enzymy zaměstná natolik, že vznik jedovatých zplodin metanolu významně zpomalí. Tyto kasuistiky a nepochybné zajímavosti však v žádném případě nelze zobecnit na pravidlo, že alkoholici mají nějakého mimořádného anděla štěstěny. Zavěrem si tedy řekněme, že jakkoli to může někoho lákat, ke štěstí se prostě propít nelze.