4. 2. 2021
Dobrý den pane Höschl,
rád bych se Vás zeptal na váš názor na toto: jsou většinou chudí šťastnější, protože jsou chudí, nebo jsou chudobou drženi, protože jsou šťastnější? Jaký je Váš názor na covidovost? Proč se i přes protichůdné názory svět ubírá vůči tomuto zcela jednotně, což je asi poprvé v dějinách lidstva ne? Děkuji za připadnou odpověď, s pozdravem Havlíček
Než bych plácnul nějakou rádoby psychologickou odpověď, začal jsem přemýšlet o definici chudoby a definici štěstí. Kupodivu to není lehké. Všeobecně se má za to, že chudoba znamená nedostatek zdrojů k zajištění životních potřeb, tj. jídla, čisté vody, přístřeší a oblečení. V dnešním světě to lze rozšířit i o přístup ke zdravotní péči, vzdělání, a dokonce i k dopravě. Chudoba může být jen přechodná, způsobená nějakým malérem, dále generační, kde se rodině lepí smůla na paty a nelze se z chudoby vyhrabat, absolutní, např. z nedostatku vody, zdrojů, přístřeší, relativní při nedostatečném příjmu v porovnání s okolím, městská ve velkých aglomeracích, kde je špína, rámus, a násilí, nebo naopak rurální, kde jsou nedostupné služby a pracovní místa. Naproti tomu bohatý je ten, kdo si může z vlastní vůle dovolit žít v izolaci od okolí, tj. nemusí se s ostatními tlačit v dopravě, ve frontách, v obchodech a na úřadech. Vše si může obstarat „sólo“. Začíná to zvláštní oddělenou kontrolou na letištích či VIP salonky a končí to osobními asistenty, kuchaři, hospodyněmi, soukromými tryskáči a oddělenými haciendami, jež „nejsou ze silnice vidět“. Skutečně bohatého člověka nepotkáte ani v metru, ani u kasy v Lidlu, ledaže by si chtěl z hecu udělat srandu. Pokud jde o štěstí, je to termín mnohovýznamný a rozmazaný. Všichni mu rozumějí, ale nikdo přesně neví, co to je. Nabízí se definovat štěstí jako aktuální prožitek potěšení, blaha, slasti a radosti. Jenže to by znamenalo, že šťastný je především kokainista, když si dá lajnu, nebo opilec, když nesou další rundu, o pacientovi v mánii ani nemluvě. Jiná definice se vztahuje spíš ke kvalitě života a skládá se z různých položek od hmotného zajištění až po pocit bezpečí, perspektivy a třeba zdraví. Zatímco Seveřané skórují vysoko v tabulce štěstí podle této druhé definice, takoví Jihoameričané zase spíše podle té první. Navíc se zdá, že my si měřítko osobního štěstí utváříme ve vztahu k okolí a neseme si ho s sebou, asi jako kdybychom si měřili obvod pasu gumou od trenýrek. Jinými slovy, chudí brazilští kluci, co kopou před favelou z vlnitého plechu do míče, mohou být subjektivně stejně (ne)šťastní jako lucemburští rozmazlenci, kterým Ježíšek nenadělil poslední typ iPhonu. Takto pojato je nasnadě, že s bohatstvím koreluje víc kvalita života než subjektivní pocit štěstí. Rozhodně se nedá říct, že by celkově chudí byli šťastnější a že mezi chudobou a štěstím je kauzální vztah. Je pravda, že drogy, sebevraždy, rakovina, demence, deprese, psychózy, rodinné rozvraty a tragédie se bohatým lidem nevyhýbají ani náhodou. Také je pravda, že chudým se žije obtížněji. Jenže jedni i druzí se na svůj způsob života adaptovali, takže situační pocit štěstí na majetku nezáleží. Mimochodem lidem nevadí ani tak to, jak se mají, jako daleko spíš to, když se soused má líp. Takže pocit vašeho štěstí se odvíjí spíš od majetku souseda než vašeho. A pokud jde o Covid, to je jiná otázka, to zase příště. Kdybyste měl pravdu, že chudí jsou šťastnější, mohl by ekonomický dopad pandemie Covid-19 udělat brzy celou planetu šťastnou. Ale obávám se, že tomu tak rozhodně není….