14. 1. 2021
Pane profesore,
Jak se díváte na to, že stát si osobuje právo lidem nařizovat očkování (například povinné dětem) a nenese žádné riziko takového rozhodnutí v případě, že očkovaný jedinec dostane nějakou vážnou reakci a je trvale postižen nebo třeba i zemře. Kde jsou lidská práva?
Jana Pokorná, Brno
V medicíně je několik etických problémů, s nimiž si nikdo neví moc rady a spíš, než aby se řešily, tak se o nich mlčí. Vezměme si takové užití placeba čili pilulky, která vypadá jako lék, ale žádná účinná látka v ní není. Ještě v minulém století se dalo využít jeho léčebného potenciálu, zejména u poruch, na které dosti zabírá. Pamatuji si, jak slovutný psychiatr profesor Vondráček říkal nám medikům, že pro „pithiatické ženy“, což byl odborný eufemismus pro hysterky, „je vhodným remediem [lékem] aqua destilata [destilovaná voda] subkutánně [injekcí pod kůži], protože to bolí, ale neuškodí“. V té době se také pacientům, například se zhoubnými nádory, zcela běžně lhalo, protože pravda „by jim mohla ublížit“. Dnes by se pan profesor se zlou potázal, protože lhát pacientovi se nemá a léčit se musí s využitím všech dostupných prostředků současné medicíny podle nejnovějších poznatků vědy, což placebo jistě není. Jenže chyba lávky! Bez placeba se totiž neobejde klinický farmakologický výzkum, a tedy zavádění nových léků do praxe. Běžně se testují v zaslepených studiích porovnáním s placebem, kdy ani ten, kdo je užívá, ani ten, kdo je podává, neví, co je co. Kdyby se z etických důvodů placebo zakázalo, protože je neúčinné, nemohl by už nikdy žádný nový lék vzniknout, protože jeho zavedení by v případě, že by se ukázal být také neúčinným (což se předem nikdy neví), bylo stejně neetické jako placebo. Odpůrci placeba argumentují tím, že spáchá-li někdo v „placebové větvi“ zaslepené studie sebevraždu, je to skandální a placebo je nepřípustné. Může být klidně nahrazeno již dříve zavedeným standartním lékem nebo sledováním účinku v závislosti na dávce, protože když účinek roste s dávkou, je látka aktivní. Na to mnozí metodologové namítli, že při zpětném vyhodnocení dvojitě slepých studií s antidepresivy na desítkách tisíc lidí se ukázalo, že sebevražedné chování se vyskytlo na aktivní látce přinejmenším stejně často jako na placebu, takže tohle si škrtáme. Za druhé, standartní léky byly zavedeny v době, kdy tak přísná pravidla ještě neplatila, takže jako dnešní standart se moc nehodí, nemluvě o tom, že to, že testovaný lék není statisticky významně méně účinný než standartní léčba, ještě neznamená, že je účinnější než placebo. No a za třetí, při testování v závislosti na dávce musíte zkoušet tedy i nízkou dávku, která bývá neúčinná, čímž ovšem etický problém neúčinnosti placeba neodstraníte. Problémem je tedy zásadní protiklad zájmu individuálního (nebýt podváděn a nebýt neúčinně léčen) a zájmu veřejného (vyvíjet nové léky, což bez placeba nejde). Podobně je tomu s očkováním, kde se také střetává zájem individuální (nemít alergickou reakci a nežádoucí účinky vakcíny) a zájem veřejný (nemít epidemie neštovic, černého kašle a dětské obrny). Otázka tedy zní: co je víc, jeden zmařený život na deset milionů očkovaných nebo každé druhé dítě v rodině mrtvé dřív, než se dožije školního věku, jak tomu bylo ještě před érou povinného očkování? Tento střet zájmů připomíná dilema morálky deontologické (Kant) a utilitární (Max Weber), jež bere v potaz účel (viz hoschl.cz/ETTH). Ano, přikázání zní: nezabiješ! Ale co když jeho porušením zachráním tisíce, miliony životů? Bude mi odpuštěno? Chytrému napověz.