24. 9. 2020
Dobrý den,
jak je to s jazykem – je vrozený nebo naučený? Ví se o tom něco?
Díky, Jana Svobodová, Praha
S jazykem to je podobně jako s každou jinou dovedností, tj. existuje pro něj vrozená vloha, která je rozvíjena po narození vrůstáním do společnosti. Navíc se zdá, že někde mezi narozením a pubertou je kritická perioda, v níž si lze snadno a poměrně rychle přirozený jazyk osvojit. Později už to jde čím dál obtížněji a většinou stejně zůstává u zvukově nepříbuzných jazyků doživotní přízvuk.
Přirozeným experimentem, jenž do značné míry odpovídá na Vaši otázku, jsou takzvané vlčí děti a děti jazykově deprivované, včetně dětí neslyšících. Po světě jsou popsány desítky „divokých“ dětí, vychovaných zvířaty nebo vyrůstajících v sociální izolaci. Zprávy o nich se objevují už od antiky, ať už v legendách (Romulus a Remus) nebo svědectvích (1. římské dítě ze 3. století, Procopius, De bello Gothico). Legendárním dítětem z džungle je Mauglí, hrdina stejnojmenné knihy Rudyarda Kiplinga. Z pozdější doby jsou však víceméně doložená svědectví o dětech vyrůstajících se zvířaty. Marina Chapmanová prý po nezdařeném únosu v padesátých letech minulého století, kdy se ztratila, žila s jihoamerickými opicemi v kolumbijské džungli od svých asi pěti do devíti let. Na rozdíl od jiných podobných případů se nakonec vdala, měla děti a vedla docela běžný život. Robert Mayanja (1982) se při razii jejich vesnice v ugandské občanské válce ztratil svým rodičům, když mu byly 3 roky. Následně přežil v divočině „v péči“ kočkodanů až do svého nalezení vojáky o tři roky později. Saturday Mthiyane (či Mifune) (1987), byl ve věku okolo pěti let nalezen ve společnosti opic v KwaZulu-Natal v Jižní Africe. Jméno Sobota dostal podle dne, kdy byl objeven, a Mthiyane se jmenovala ředitelka sirotčince, která se ho ujala. Sobota ještě v 17-ti letech neuměl mluvit a běhal a skákal jako opice. Nikdy se ani nedotkl tepelně upraveného jídla a odmítal se družit či hrát s jinými dětmi, na které jen houkal a napadal je. Zemřel v nedožitých 18-ti letech při požáru. John Ssebunya z Ugandy byl batoletem, když jeho otec zavraždil matku a sám se oběsil. John se místo v sirotčinci ocitl v péči kočkodanů, se kterými vyrůstal. Naučil se pást a přemisťovat z místa na místo, opice ho v džungli ochraňovaly. Když mu bylo asi sedm, dostal se zpět do civilizace. Podle místního vesničana jediné, co svedl, byl pokřik a loudění jídla. Zůstal „divočákem“, kterého se všichni báli. Dochovaly se zprávy i o dětech vychovaných vlky a psy, jako Ivan Mišukov, který byl ve svých šesti letech vysvobozen policií ze smečky divokých psů, s nimiž po útěku od rodičů žil dva roky. Důvěru psů si jako čtyřletý získal jejich krmením a oni jej za to ochraňovali. Ve smečce se dokonce navzdory dětskému věku vypracoval na „alfa-samce“. Když ho policie v r.1998 objevila, nastražila smečce léčku ponecháním jídla v restaurační kuchyni. Jelikož žil se psy jen dva roky, rychle si znovu oživil jazyk, dokonce vystudoval vojenskou školu a sloužil v ruské armádě.
Podobné historky se najdou o dětech vychovaných medvědy, ovcemi, krávami, kozami, pštrosy, a hlavně o těch, jež byly drženy v izolaci svými lidskými trýzniteli. U všech těchto dětí se většinou nerozvinou sociální (a někdy ani motorické) dovednosti. Často například neumí použít záchod, pohybují se po čtyřech, neprojevují zájem o lidské činnosti, jeví se jako duševně zaostalé a mají nepřekonatelné potíže naučit se přirozenému jazyku, což je jeden z argumentů pro existenci oné kritické periody.