17. 9. 2020
Pane doktore,
setkali jsme se asi před čtyřiceti lety, ale to si už asi nebudete v tom návalu lidí pamatovat. Byl jsem vyvrhel socialistické společnosti, vy jste mi psychicky pomohl, povídali jsme si o tom, zda může nastat nějaká změna režimu, který se zdál nezvratitelný. A vy jste tehdy říkal, že požadavek na svobodnou společnost se dá zredukovat na svobodu slova. Že když bude svoboda slova, všechno ostatní se už automaticky vyvine směrem k demokracii a svobodnému trhu a že není možná demokracie bez svobodného trhu a obráceně. A hlavně, že musí být svobodný tisk. Moc by mne zajímalo, co si o tom myslíte dneska, kdy už svobodný tisk (přinejmenším oproti tenkrát) máme. Svůj názor vám neřeknu, abych vás neovlivnil nebo neodradil mi odpovědět. Nezlobte se, že se nepodepíšu, nestojím o publicitu, ale vy stejně asi uhádnete, kdo jsem, a ostatním do toho nic není. Ale ten svůj názor zveřejněte, uznáte-li za vhodné. Váš K.
Váš dotaz asi není vymyšlený, protože si pamatuji, že jsem o zásadní roli svobody projevu, jež automaticky zařídí všechno ostatní, byl vskutku přesvědčen. Utvrzovalo mne v tom i chování bývalého režimu, který se ani tak neděsil srovnání technologické úrovně zdejších („plastové lžičky z NDR“) a západních (tuzexové zboží) výrobků, jako daleko spíše svobodných informací. Proto vrážel obrovské peníze do rušiček západních rozhlasových stanic (internet nebyl!), sledování disidentů (hlavně, aby někde neovlivňovali mládež) a do cenzury. Komunistická cenzura se zprvu nazývala Hlavní správa tiskového dohledu a po roce 1968 pak Úřad pro tisk a informace, což byl eufemismus, který měl snad budit dojem, že jde o jakousi péči o informace, nikoli o jejich tvrdé potlačování. Při sporadickém, avšak ve sportu, v umění a ve vědě přece jen možném přeshraničním styku se nehlídalo ani tak neproclené zboží, jako spíš tiskoviny. Jeden profesionální řidič mi kdysi vyprávěl, jak mu na zájezdu do Jugoslávie a zpět čeští pohraničníci nabídli, že přivřou oči nad nějakým jeho porno časopisem (sex byl taky tabu), když jim nahlásí, zda v autobuse nejsou ještě jiné „závadné“ tiskoviny. Komunisti se svobodných informací tak panicky báli, že se nám právě informace jevily jako nepochybný klíč ke svobodě obecně. Proč by jinak tak běsnili? Nyní se mi však zdá, že jsem žil v omylu. A nebyl jsem sám, ostatně komunisti také, protože už dávno zjistili, že jim svoboda slova nezabrání ani v těch nejnehoráznějších lžích – a nic se nestane. Utráceli tedy tehdy zbytečně. Rusové zavraždí Litviněnka, Skripala, Němcova, Politkovskou a tucty dalších, zejména nepohodlných novinářů, jsou toho plné noviny (dokonce v Rusku!), publikují se důkazy, vysílají se reportáže – a nic. Teď otráví Navalného – a dočtete se, že to možná udělal někdo, aby poškodil Putina, nebo možná Němci, a možná se dozvíme, že ho třeba otrávili doktoři, aby se proslavili nebo aby měli kšeft – konspiračních teorií je nepočítaně: po internetu kolují zaručené zprávy, že dcera jednoho z možných kandidátů na prezidenta je předsedkyní akademie věd a zároveň hlavou muslimského bratrstva či co, a je to jedno. Žalovat se to nedá, na internet o vás vyvěsí kdo chce, co chce, a i kdyby to musel třeba i odvolat, nic se nestane. Ta „pravda“ si žije dál svým životem a sprostí podezřelí jsou v jednom pytli s „nevinnými“ pachateli. A soudy se vlečou desetiletí, takže se s nimi oběti už ani neobtěžují, protože dějiny mezitím sviští do zapomnění, Peroutka neperoutka. My jsme si mysleli, že svoboda slova znamená říkat pravdu. Teď ale vidíme, že svoboda slova znamená říkat cokoli. To jest pravdu rozžvanit, skrýt v džungli polopravd a lží a zabít ji hůř než jakákoli cenzura, pod kterou se dá pravda aspoň hledat. Na internetu sotva.