25. 6. 2020
Vážený pane profesore,
rád bych pomohl řešit problém, který možná pochází od hlavy, budu u Vás tedy asi na správné adrese.
Nyní třináctiletá vnučka mých známých trpí monstrózní obezitou (BMI přes 40). Do tří let byla normální čiperné dítě, problém nastal při nástupu do školky, kde vařila její babička. Během dvou let se dostala na uvedenou hranici BMI s nezřízenou touhou po jídle. Ta ji nutí slídit v noci po domě a hledat cokoli k jídlu, na návštěvě si v nestřežené chvíli nacpat kapsy kostkami cukru, v případě nouze pít stolní olej apod. Jako by démon v její hlavě zcela ovládl nejen její jednání, ale i komunikaci. Mizivou pohybovou aktivitu omlouvá rizikem náhlé smrti nárůstem krevního tlaku, devastací kloubů atd. Ve škole jí škodolibé děti dávají svačiny výměnou za možnost strpění posměchu. Dítě si problém uvědomuje (je celkem inteligentní a velmi výtvarně nadaná), stydí se a dále zabředává v bludném kruhu do životní tragédie. Občas se dostane do specializovaných lázní, po návratu je vše ještě horší. Prosím o Váš názor, zda se jedná o psychickou poruchu a jak je tato chorobná žravost léčitelná, nakolik je ovlivněna geneticky, jak reálné je nebezpečí druhého extrému – bulimie a jak tomu ev. předejít. Velmi děkuji. Slávek Kolman, Praha.
P.S. Moje paní Vás nemá ráda. Jediným argumentem je, že se před cca 40 lety kvůli Vám (resp. o Vás?) popraly její dvě spolužačky z medicíny. Mimochodem, nic podobného se mi, tedy pokud vím, nestalo, takže Vám gratuluji a trochu závidím, přestože není vyloučeno, že o tomto incidentu vůbec nevíte.
Obezita (BMI vyšší než 30) má mnoho příčin. Může to být důsledek bulimie („binge eating“), tedy nezřízené žravosti, kterou postižení nedokážou ovládnout. Probíhá záchvatovitě a je doprovázena či následována pocity viny a snahami to nějak zneutralizovat zvracením, projímáním, dietou či cvičením, což se ovšem často nepodaří. Další příčinou může být prachsprosté obžerství jako jeden ze sedmi hlavních hříchů. Nadváha je taky příznakem různých genetických poruch jako syndromů Prader–Willi (porucha chromozomu 15, v popředí je žravost), Bardet–Biedlova (tzv. BBS geny) či Cohenova (mutace genu COH1 na 8q22). Významnou roli hraje gen FTO na chromozomu 16. Obecně se hmotnost v současném světě zvyšuje vinou dostupnosti vysokokalorického jídla a nápojů, nadbytku jídla a nadměrnosti porcí, nedostatku pohybu („pracky na klávesnici místo míče“, vožení autem), endokrinních poruch (Cushingova syndromu, nedostatku leptinu, růstového hormonu, snížené funkce štítné žlázy), rodinné psychopatologie, nedostatku spánku, znečištěného ovzduší, jehož některé složky mohou interferovat s lipidovým metabolismem, menších výkyvů okolní teploty, omezení kouření, některých léků (antipsychotik, antibiotik, kortikoidů), vyššího věku rodičů, výchovy (snahou „vykrmit“), změn ve složení střevní mikrobioty, stresu aj. Hmotnost u žen také narůstá v menopauze. Na žravost můžeme ovšem rovněž nahlížet jako na jednu ze závislostí (chuť na sladké) vedle závislosti drogové, alkoholové či patologického hráčství. V tom případě hlad je abstinenční příznak a bažení po jídle je „craving“. I u obezity platí zákon zachování hmoty a energie. V koncentračním táboře nikdo nebyl obézní (a když, tak jenom na začátku) a i genetické a psychologické vlivy se v rozvoji obezity uplatňují pouze při dostatku jídla. Pokud jde o dědičnost, tak jsou-li oba rodiče obézní, jejich potomek bude také obézní asi v 80 %. Naproti tomu jsou-li oba štíhlí, je pravděpodobnost obézního potomka jen 10 %. Přechod z obezity do vychrtlosti je u bulimie snadno možný, „anorexie“ dokonce může po bulimii následovat, ale ne každá obezita či žravost je způsobená bulimií. Farmakologická léčba není kauzální a je jen sporně účinná (někdy pomohou antidepresiva, je-li přejídání projevem sebeléčby či sebeodměňování u deprese nebo úzkosti). Základem je režimová léčba a psychoterapie podle příčin, případně kognitivně-behaviorální, využívající systém odměn a „trestů“. Odměnou za pohyb však nesmí být dortík. Manželku pozdravujte.