16. 4. 2020
Neboli práve báječné produkty, ktoré znamenajú súčasný rast komfortu, (bohužiaľ nie celkom spravodlivo rozdeľovaného), jedným zo stimulov pre prírodu, aby vyslala varovný signál?
Môže ľudský druh úspešne existovať bez podstaty toho, čo nazývam duchovný život spoločnosti? Bude solidarita schopná nahradiť silu ducha, alebo je to vlastne už jej transformovaná podoba?
Chýba mi v nej prvok, ktorému sa hovorí pokora. Aký bude ten "svet po pandémii", a ako ho - chudobnejší než bol dosiaľ - zvládneme bez pokory...? Ak sme tak rýchlo zabudli na 100 miliónov obetí španielky, koľko by ich muselo byť, aby sme sa vrátili k pokore našich predkov, (popri našom egoizme, paradoxne jednom zo základných kameňov toho, čo dnes nazývame trvalo udržateľným rastom)?
S úctou Ilja Hilmer, Praha 4
V takovýchto úvahách je příroda (případně Bůh) personifikovaná jako subjekt s vlastními, ve svých důsledcích čitelnými zájmy, preferencemi a tužbami. Přírodě se nelíbí to či ono, a tak na nás sešle toto nebo tamto. Obávám se, že to je sice pochopitelná, ale zároveň nemístná antropomorfizace. Příroda takto zřejmě vůbec neuvažuje. Máte však pravdu, že očividně funguje na principech, jež nás svou „systémovou moudrostí“ vždy znovu překvapí a vedou k neutuchajícímu běhu věcí. Dovedeme se vcítit do učenců a „zelených“ antického Řecka, když varovali před koncem civilizace v důsledku vykácení lesního porostu na Peloponésu, takže nebude dříví na stavbu lodí, tudíž ustane rybolov a veškerý obchod a lidé budou zmírat hlady. Uplynulo na dva tisíce let, Peloponés byl mezitím holý jak Golgota, nicméně lodě jsou plechové, obchod doteďka kvetl až kupodivu a rybolov jakbysmet. Podobně je to i se starostmi o přelidnění, o CO2, ozonové díry a globální oteplování či ochlazování. Vždy, když člověk sám sebe ve své pýše dosadí do božského postavení a začne mít dojem, že ví, jak věci mají být, a začne je organizovat, příroda ho zaskočí. Tu morovou ranou, tu povodněmi, tu požáry, co spálí půlku kontinentu, tu španělskou chřipkou. A můžeme sem počítat i mimovolní hospodářské krize a zvraty politické. Děje se tak padni komu padni, protože vyšší plán nepočítá s našimi osobními zájmy a zásluhami: na světě se zlé věci zhusta ději i hodným lidem a naopak. Koronavirus nemusí skolit sadistického diktátora, ale může skolit prince Charlese či matku samoživitelku. A kosit bude jak Trumpovy voliče, tak jeho odpůrce. Výsledkem vší té mely může být opravdu jakási emancipace duchovního rozměru našeho bytí, ale horší je, že se tak může stát za cenu zhroucení demokratických mechanismů zajišťujících naši svobodu. Tak, jako svět po jedenáctém září už nikdy nebyl tak svobodný jako před tím, může se stát, že ještě větší krajíc naší svobody ukrojí současné koronavirové šílení. Omezení pohybu, zákaz shromažďování, cestování, vláda pomocí dekretů, to vše je v kombinaci s hospodářskou krizí třaskavá směs pro nějakou změnu společenského řádu. Nevidím v tom intenci (záměr) Přirody, vidím v tom pouze a jenom ztrátu lidské soudnosti a zodpovědnosti: Lid si nechá oktrojovat svobody a ještě tomu tleská. A politikům posléze odpustí i to, že mu nevrátí zdaleka všechno, co mu sebrali. Bude tedy svého štěstí strůjcem. Ledaže by v duchu upozornění F. A. Hayeka, že „jsme schopni navodit uspořádání neznámého pouze tím, že je přimějeme, aby se uspořádalo samo“, dobrovolně abdikoval na své přesvědčení, že nejlépe ví, jak to všechno má být. Vy to nazýváte pokorou a s tím nelze než souhlasit.