19. 12. 2019
Vážený pane doktore,
Je záletnictví dáno geneticky nebo je to naučené či odkoukané chování? A dá se odnaučit („přecvičit“)? Podle mne to je důležitá otázka při úvaze, co lze po partnerovi vůbec chtít a od něj očekávat. Sice se říká „starého psa novým kouskům nenaučíš“, ale ještě obtížněji naučíš skákat dva metry do výšky trpaslíka.
Jana R., Velké Meziříčí
Otázka, co je v našem chování vrozené a co naučené (nature and nurture), je mystériem přírodovědy, kam až povědomí o dědičnosti sahá. Ačkoliv jde zčásti o spekulace, sociobiologie vychází z předpokladu, že chování je zhusta geneticky předurčeno a jeho výskyt v populaci podléhá zákonitostem mutace a selekce jako jakékoliv jiné (tělesné) znaky. V Rx 25/2019 jsme uvedli, že modelovým příkladem toho, jak se v přírodě rozvine například altruismus, je populace papoušků na nějakém ostrově, jež je decimována klíšťovou encefalitidou. Přežijí ti, kteří si klíšťata vyzobávají. Jediné místo, kam si zobákem nedosáhnou, je na vlastní hlavě. Hynout přestanou, přijdou-li na to, že si musí vyklofávat klíšťata na hlavě vzájemně. Altruismus je tedy rozšířen pod tlakem klíšťové encefalitidy. V této populaci altruistů se ovšem brzy velice vyplatí být sobcem: ostatní vás opečovávají, zatímco vy s nimi neztrácíte čas ani energii. Tím se sobectví začne úspěšně šířit, až dosáhne takového zastoupení, že populaci sobečků počne decimovat klíšťová encefalitida. Tu opět býti altruistou stane se natolik výhodným pro přežití, že se péče o druhé opět prosadí jako převládající strategie. Tyto oscilace se ustálí na určitém poměru altruistů a sobců, který sice nepředstavuje ideální svět, nýbrž svět evolučně stabilní. Nežijeme tedy v nejlepším ze všech možných světů, jak říkal Leibniz, ale v nejstabilnějším. To platí i pro poměr poctivců a lhářů, agresivních i mírumilovných, věrných i nevěrných. Nevěra je pro nositele „genu“ pro záletnictví výhodná v tom, že se takový gen rychleji šíří. Je-li ho však mnoho, nevěrníci neposkytují potomstvu dostatečnou péči a ochranu, takže gen začne postupně mizet, neboť v takto nezodpovědném světě se začne vyplácet býti věrným. Nicméně i proporce „věrných“ a přelétavých se ustálí v nějaké evolučně stabilní míře. Biologové studovali dva druhy hraboše, kteří se mezi sebou co do věrnosti resp. přelétavosti zásadně liší. Hraboš polní, resp. prérijní Microtus chrogamaster, je monogamní a často věrný po celý život. Jeho téměř nerozpoznatelný dvojník, hraboš horský, Microtus montanus, je polygamní záletník. Liší se od sebe distribucí (rozložením) oxytocinových a vasopresinových receptorů v mozku, což se děje jak pod genetickou kontrolou, tak možná i v důsledku zážitků v raném dětství. Oba jmenované hormony jsou účinné na různých úrovních rozmnožovacího chování. Není vyloučeno, že nějak podobně by tomu mohlo být i u lidí. Tak, jako je obtížné nutit geneticky disponovaného ranního spáče (tzv. sovu), aby vstával do práce v pět hodin ráno, a naopak „skřivana“, aby každý den do dvou v noci pracoval na účetních uzávěrkách, je iluzorní myslet si, že z disponovaného záletníka snadno převýchovou vyrobíte věrného manžela a obráceně. Sebepoznání i psychoterapie sice zmohou někdy dost, ale nikoli všechno, zejména působí-li proti přirozené vloze. Tam je to pak většinou sisyfovská práce, asi jako s těmi trpaslíky.