28. 11. 2019
Dobrý den, všiml jsem si, že někteří lidé o sobě mluví v množném čísle. Místo „mě to nechutná, já to nevím, nejdu tam, mě se to nelíbí“, říkají „nám to nechutná, my to nevíme, nejdeme tam, nám se to nelíbí“. Přijde mi, že to ti lidé říkají, aby se zbavili zodpovědnosti. Rád bych znal váš názor. Děkuji a přeji hezký den. Jiří Beremov, Praha 9
Hovoří-li o sobě panovník v množném čísle (my, císař), je to tzv. pluralis majestaticus, který má zřejmě původ v tom, že se tím naznačovala jakási sdílená zodpovědnost („já a bůh“ nebo v lepším případě „já a mí rádcové“). V pozdně antickém Římě vládla v čele říše tzv. tetrarchie (= vláda čtyř), dva panovníci s titulem augustus a dva zástupci císaře s titulem caesar. Mnozí mají za to, že princip vícero vladařů dal vlastně vznik dnešnímu vykání jako důsledku projevů úcty k majestátu. Nota bene jednota vládců (císařů, dvora, rádců, spoluvladařů) a vlastní vážnost se zdůrazňovala právě oním plurálem, jenž poukazoval na sdílenou a souhlasnou zodpovědnost a dodával vyjádření na váze. Zatímco panovníkovi se tykalo, tomuto mnohočetnému subjektu, byť hovořil jedněmi ústy, se vykalo či onikalo („vy, císaři“ či „Vaše výsosti“). Dodnes je vykání projevem společenské úcty. Naopak, chcete-li někoho, s kým si netykáte, ponížit, začnete mu tykat. Příčin toho, proč o sobě i dnes někteří jedinci hovoří v množném čísle, je ovšem nepochybně víc. Jednou z nich je vskutku jakási potřeba zodpovědnost za svůj názor nebo své rozhodnutí naředit a schovat se za nějakou další sdílenou autoritu („my si s manželem myslíme, že“). František Koukolík ve své přednášce Mocenská posedlost považuje plurál v první osobě u lidí, kterým to společensky nepřísluší, za projev tzv. hybris syndromu, což je podle něj forma narcistické psychopatie. Užití plurálu může však být naopak projevem skromnosti, neochoty k narcistickému jájínkování či rozpaků. Takový autorský plurál (lat. pluralis auctoris) je vlastně plurálem skromnosti (lat. pluralis modestiae) a je důsledkem snahy vyhnout se opakovanému narcistickému „já“ („Jak uvádíme již v první kapitole…“, „domníváme se, že…“). Autorský plurál je častý v odborné literatuře, zejména ve střední a východní Evropě a vyjadřuje buď skromnost nebo nedostatečnou asertivitu, případně poctivě naznačuje týmový charakter práce („provedli jsme“, „analyzovali jsme“, „vyšetřili jsme“). Jindy je plurál projevem rozpaků z uvedených tvrzení a neochoty se k nim sám plně hlásit. Ale i zde jde někdy naopak o snahu navodit dojem obecně přijímané pravdy („víme dobře, že“, „mloky řadíme mezi obojživelníky“). V anglosaské odborné literatuře se však používá hlavně singulár a autoři se ke své práci zpravidla jednoznačně hrdě hlásí bez falešné skromnosti. Zvláštním případem plurálu je vyvolávání dojmu spřízněnosti se čtenářem či pacientem, tzv. inkluzivní („pojďme si říci“, „představme si“) či empatický („bolí nás bříško?“) plurál. Ten může být také tak trochu posměšný („tak copak tu pohledáváme, paní Nováková?“). Někdy je projevem lékařské autoritativní bodrosti, jež má naznačit přátelskou blízkost, ale může být na hraně společenské přijatelnosti („tak jak jsme se dnes vyspinkali, babi“?). Jak vidíme, odpověď na vaši jednoduchou otázku má na tucty odstínů šedi a rozhodně jednoduchá není. Pojďme (pl. inkluzívní) pozorovat, kdy naši nejvyšší představitelé přejdou v první osobě z jednotného čísla do množného (pl. majestaticus) a pokusme se (pl. modestiae) odhadnout, čím to asi bude.