24. 10. 2019
Vážený pane profesore!
Souhlasím s názorem Vašeho kolegy Honzáka, který v souvislosti s reakcí premiéra a dalších ústavních činitelů na smrt Karla Gotta prohlásil, že jde o nechutnou a odpornou hysterickou kampaň. Považuji za naprosto neuvážené a ukvapené rozhodnutí vlády o státním pohřbu a vyhlášení státního smutku (byť bylo původní rozhodnutí zmírněno). Máme celou řadu významných osobností z různých oborů, kterým se této pocty nedostalo a nepochybně ani nedostane. Jak hodnotíte roli médií, která z lidského smutku a upřímné účasti udělaly mediální cirkus? Vždyť např. ČT 24 doslova „mlela“ o smrti K. Gotta nepřetržitě celý den i v dalších dnech! Smutek nad smrtí každého vyžaduje tichou vzpomínku a zamyšlení. Ne hysterické běsnění !!! Jan Dubenský, Praha 10
Způsob truchlení je kulturně podmíněn. Tichou vzpomínku očekáváme spíše od introvertních seveřanů než od pozůstalých na balkánském pohřbu. Z psychiatrického hlediska stojí za zmínku, že ony východnější expresivní projevy zármutku jsou pro zdraví pozůstalých významně prospěšnější než potlačování emocí ve smyslu „buď statečný/á“. Pokud jde o širší publikum, to ve většině kultur mělo, má a vždycky bude mít své idoly, jež mu pomáhají vyrovnávat se s náročnými životními situacemi. Identifikace je jednou z technik, jakými se vyrovnáváme s frustrací či s konflikty. Jestliže trpíme tím, že nic neznamenáme, ostatní jsou na nás zlí, nikdo nás neuznává a neobdivuje, tak identifikace s obdivuhodným hrdinou na plátně, který všechny padouchy ztrestá až dobro zvítězí, působí jako balzám na duši. A když Elvis zpívá jako Bůh, promítneme si do něj své tužby a představy naplnění nesplněných snů. Svět se hned zdá lepší a my, ukonejšeni, snášíme lépe svůj úděl. Jednou je to Edith Piaf, pozdvižená z marasmu pařížské periferie, jinde Beatles z dělnického Liverpoolu nebo třeba dvě krásné holky se dvěma muzikanty a jejich Chiquitita, you and I know (..) the pain will end, You will have no time for grieving. Bolest pomine a nebudeš mít čas na truchlení. A o to přeci jde. Karel Gott provázel dlouhými životy celé generace Čechů a Slováků, již strávili většinu svého bytí v šedivém komunismu, který jim svými kantilénami sladkobolně projasňoval. Můžeme to nazvat kýčem, můžeme se vůči tomu vymezovat, ale opustíme tak prosté hodnocení toho, jak se v přírodě a ve společnosti věci mají. Lidé prostě měli Gotta rádi, a navíc se s ním mohli ve své většině morálně identifikovat. 99,9% obyvatel tu volilo komunisty a teď potřebují svůj stud vytěsnit. Identifikace s někým božským, kdo taky nebyl zrovna žádným disidentem, z nás snímá hříchy světa. Ty zástupy v něm mnoho ztrácejí, tak je pochopme a nechme je na pokoji. A politici, kteří se na to nevkusně nalepili? Vždyť to je šance, která jim před volbami spadla z nebe: to ji měli zahodit jen proto, aby části populace pokrytecky předvedli charakter, který nemají? Tichou vzpomínku? To byste od nich čekal? No a že je máme takové, a ne jiné, není jejich vina, to většina z nás je zvolila. Je ovšem dobře, že zde jsou i ti, kteří tuto většinu provokují k přemýšlení a zpochybňují mělké úlitby jako nebezpečné pro další vývoj společnosti, jež skáče vrchnosti na lep. V nich je jistá naděje, že to, co nazýváte odpornou hysterickou kampaní, zůstane jen ojedinělým vzedmutím citu, který mnozí vskutku ke svému idolu chovali. A media se zkrátka vezou na tom, co má sledovanost. Není to jen česká vlastnost. V Americe jsou dodnes jedinci, přesvědčení o tom, že Elvis Presley nebo Michael Jackson stále žijí. Budeme nad tím hořekovat?