22. 8. 2019
Dobrý den, v předminulé odpovědně Rx jste popisoval sílu pudu sebezáchovy během války. A já od té doby přemýšlím, čím to je, že teď, v době míru a ekonomické konjunktury celosvětově narůstá počet sebevražd. Když je ten pud tak silný, proč nepřiměje jedince udělat všechno možné proto, aby se jeho duševní stav zlepšil (a on by se opravdu zlepšil a nebylo by mrtvých tolik) a proč to politická stabilita tolik zhoršuje? Ale třeba se většina lidí před sebevraždou psychologicky léčí, to nevím. Vy ano?
Děkuji a přeji hezký den, fanynka Lucka Bukovanská
Nejprve je třeba poněkud poopravit paušalizující, zažité, v médiích bezmyšlenkovitě opakované a fakty nepodložené výroky o tom, že sebevražd ve světě všude přibývá. Fakta svědčí spíše pro to, že opak je pravdou. V posledních dekádách počet sebevražd ve většině zemí klesá, byť to není pokles nějak dramatický a má řadu výjimek. Ale například v takovém Maďarsku, jež je pověstné velmi vysokou sebevražedností, bylo v r. 1983 spácháno 46 sebevražd na 100 tis. obyvatel na rok, kdežto v r. 2004 už pouze 26! Přitom rizikové faktory sebevražednosti tam v téže době rostly: nezaměstnanost vzrostla zhruba z nuly na 6,7%, rozvodovost z 9,2 na 11 (na 1000 sňatků) a úmrtí na alkoholickou jaterní cirhózu z 1,6 na 5,7 (na 10 tis. obyvatel). Ve stejné době ovšem tamtéž stoupla spotřeba antidepresiv o 817%. Nepřímá úměra sebevražednosti a spotřeby antidepresiv byla v posledních desetiletích dokumentována ve Švédsku (1978-1996), Dánsku, Finsku, Norsku (1990-1996), Maďarsku (1980-2002), Austrálii (1991-2000), Irsku, Slovinsku a v USA. Negativní nálezy jsou pouze z Islandu a Itálie, jež ale beztak měly a mají sebevražednost relativně nízkou. Máte však pravdu, že globálně vzato konjunktura sama o sobě neznamená silnější pud sebezáchovy, spíše naopak. Během první i druhé světové války se sice nedělaly přesné statistiky, ale vývojové grafy naznačují, že za války sebevražednost vskutku významně klesá. Jako by ohrožení u většiny lidí posilovalo lpění na životě. I zde však nalezneme známé výjimky, jako byl skvělý spisovatel Stefan Zweig a mnozí další, kteří psychologické břímě nastupující katastrofy neunesli a buď podlehli depresi nebo spáchali bilanční sebevraždu. No a konečně otázku, „proč tak silný pud, jako je pud sebezáchovy, nepřiměje jedince udělat všechno možné proto, aby se jeho duševní stav zlepšil”, velice vítám, neboť naznačuje výraznou mezeru ve všeobecném pochopení toho, co obnáší duševní choroby: ten „pud” je totiž právě to, co onemocní. Je to, jako byste se zeptala, proč u nemocných s HIV (získanou ztrátou imunity) imunitní systém nezabrání banální infekci či vzniku nádoru. Práve proto, že je to sám imunitní systém, co onemocnělo a je u HIV hrubě narušeno či zcela potlačeno. Uvědomme si, že při nahlížení svého vlastního světa máme pocit, jako bychom subjektivně pozorovali i své nejniternější děje. Jakoby uvnitř našeho já byl nějaký homunkulus, nějaké ještě niternější já, které to naše „já” pozoruje a je schopno ho posuzovat. Psychiatrie se snad jako jediná medicínská disciplína zabývá onemocněními, jež postihují právě i toto nejniternější já. Nemocný homunkulus je něco jako zkorumpovaný bojovník proti korupci či malověrný farář.