11. 7. 2019
Infiltrace: obchod se svědomím
Dobrý den,
Co říkáte strašnému stavu českého zdravotnictví, jak byl doložen v otřesném televizním dokumentu Infiltrace? S pozdravem K. Veselá, Beroun
Ten pořad (Infiltrace: Obchod se svědomím, TV film 2019) byl opravdu srdceryvný a nemohl nikoho nechat chladným, zejména záběry na nebohé krvácející dítě v čekárně, kolabující matku, netečnou lékařku kráčející zvolna kolem a hysterickou sestru volající z nemocnice záchranku. Už jeden jediný takový případ opravňuje pochybovat o stavu celého systému. Navzdory veškerému utrpení a naléhavé nutnosti vyvodit z toho případu nějaké poučení je však třeba zdůraznit, že o celém systému nevypovídá téměř nic. Statistiku umožňující porovnat kvalitu zdravotní péče v různých zemích nemáme, pokud nevezmeme za bernou minci například novorozeneckou úmrtnost, kde jsme nejlepší (!) na světě. Proti „Infiltraci“ můžeme však jako protiváhu použít jiné kasuistiky. Znám ženu, která si v Bavorsku připlatila na porod na luxusní privátní klinice, kde si během porodu marně stěžovala, že ji píchá a bolí v zádech („Das macht nichts“), až se nakonec ukázalo, že jí zapomněli mezi obratli zapíchnutou lumbální injekci pro svodnou anestezii a položili ji na postel. Měl jsem pacientku z Anglie, která, než by s depresí čekala, až se za půl roku dostane k psychiatrovi, raději si zaplatila letenku a péči u nás, kde přišla na řadu do 14 dnů. Nedávno jsem měl v ambulanci pacientku, která žije už 50 let ve Švýcarsku. Měla letité problémy s pomočováním a únikem stolice, což ji vyřazovalo ze společnosti. Ve Švýcarsku lítala od doktora k doktorovi a nakonec zoufalá přibyla do Prahy, kde ji na Bulovce letos v dubnu odoperovali a od těch dob je zcela bez obtíží. Nedá na české zdravotnictví dopustit, byť náš špitál vypadal o poznání hůř než ty švýcarské. Můj kolega, profesor ve švédském Göteborgu, který tam rovněž žije už 50 let, po zkušenostech se švédským zdravotnictvím raději létá do kardiologické ambulance do pražského IKEMu. Také jsem ve funkci prezidenta Evropské psychiatrické společnosti měl jednu dobu možnost naslouchat zkušenostem pacientů z různých zemí. Zatímco britská psychiatrie nám je z mnoha důvodů dávána za vzor, osudy dvou inteligentních britských mužů s bipolární poruchou, když v remisi žádali o práci a přiznali, že jsou léčeni psychiatricky, mi připomínaly osudy českých Romů, když žádají o práci a přijdou se představit. Britové na jednu stranu vycházejí v anketách jako jednoznačně tolerantnější v postojích vůči duševně nemocným než Češi, na druhou stranu ti dva pacienti byli odmítnuti vždy, když přiznali barvu. Také jsem se na Kypru setkal s pacientkou, která byla hospitalizována na psychiatriích v několika zemích Evropy a v Turecku. Když jsem se jí přímo zeptal, kde by chtěla být příště nedejbože hospitalizována, kdyby si mohla svobodně vybrat, řekla, že v Česku. To může být ovšem také ovlivněno tím, že je rodilá Češka. Moje dcera má jako záchranářka zkušenost se zdravotnictvím v Německu, Itálii, Švýcarsku, Francii a mnoha dalších zemích, kam se dostala mj. i s Lékaři bez hranic. Když jsem se jí zeptal, v které z těch zemí by chtěla být odvezena záchrankou, kdyby se jí něco stalo třeba na lyžích nebo na silnici, odvětila, že v Česku. Popisovat důvody, které uvedla, se mi sem nevejde. Nepíšu to zde proto, abych dokládal, že české podfinancované zdravotnictví je lepší než jinde na Západě. Mou snahou je pouze předvést, že jednotlivé případy, byť pravdivé a výmluvné, sice mohou, ale také vůbec nemusejí vypovídat o celkové úrovni systému. Tolik k Infiltraci.