6. 6. 2019
Dobrý den, pane profesore! Přečetl jsem Vaši knihu Stručně a jasně a Vy jste se tam zmínil o postupech „léčení“ na psychiatrických odděleních v SSSR. Koupil jsem si knihu A vítr se vrací od Vladimira Bukovského, sovětského disidenta, kde je přesný a jmenovitý popis „léčení“ v této říši zla. Například cituji: Odlišný názor může být způsoben nemocí mozku, psal profesor Timofejev (světoznámý psychiatr), což je tzv. pomalá schizofrenie a je typická právě pro věk 20–29 let... A institut Sněževského, který byl světovou veličinou, rozdával diagnózu pomalé schizofrenie (ve jménu záchrany nemocného) a léčil ji velmi zostra; skoro všem píchali haloperidol v koňských dávkách... Výhody psychiatrického pronásledování byly pro KGB očividné a nebylo proti němu obrany. Je strašné tohle číst i přesný postup tehdejší léčby pod vedením vzdělaných rudých barbarů, jež uznával celý patrně pomatený svět. Mučení a smrt ruku v ruce s tituly a uznáním... Doporučuji si tuto knihu přečíst, pro Vás odborníka to bude patrně ještě těžší četba. Jen si tak říkám, že se mi nechce věřit, že naši rudí vzdělanci s nezlomnou láskou k SSSR nepoužívali jako ve všem tyto sovětské zkušenosti k prosazení „ozdravení“ společnosti a našeho národa. Náš lokajský přístup k říši zla by k tomu logicky vybízel. S pozdravem Vojtěch Maruška
Sovětské praktiky podle svědectví jejich obětí byly mnohým z nás známy už v době, kdy k nim docházelo, a informoval o nich zahraniční rozhlas. Někteří jsme se později s jejich oběťmi setkali i osobně, já například s Nataljou Gorbaněvskou a s psychiatrem Semjonem Gluzmanem, který tehdy svědectví Bukovského podpořil. Nosnou myšlenkou tohoto zneužívání psychiatrie bylo přesvědčení, že když někdo kritizuje tak skvělý systém, jako je ke komunismu směřující Sovětský svaz, musí být duševně nemocen. To zároveň umožňovalo mimosoudně používat represi uplatňovanou vůči nepohodlným jedincům obecně. Tyto hrůzy jsou mimochodem silným argumentem proti tvrzení, že vzdělaní či inteligentní lidé jsou lepší či počestnější než ti ostatní. Nejsou. Pro poctivost si ale řekněme, že úplně stejně, ne-li ještě víc, zklamala inteligence německá. Otřesná svědectví o tom se zachovala v protokolech norimberských procesů, kde byli souzeni zločinní lékaři a akademici, již studovali vliv rozsahu popálenin a věku na přežití tím, že plamenometem ožehávali děti a měřili, jak dlouho vydrží, infikovali vězně tyfem, sterilizovali „nevhodné“ jedince apod. Někteří z nich se zároveň zapsali do dějin medicíny svými objevy, jako například Carl Clauberg, autor testu ke stanovení hormonů gestagenů (1930).
Pokud jde o zneužití psychiatrie u nás, daly by se doložené případy spočítat na prstech jedné ruky. Pikantní na nich navíc je to, že po revoluci se u několika z nich zjistilo, že šlo skutečně o chorobné stavy, pro něž byli kdysi psychiatricky vyšetřováni. Ona ta láska k SSSR u našich vzdělanců nebyla tak nezlomná, jak by se z dobových plakátů mohlo zdát. Postoje deklarované a žité se u mnoha tehdejších koryfejů velice lišily, takže sice nezřídka „psychopata“ na přání policie před příjezdem papalášů uklidili na psychiatrii, ale za pár hodin ho po dohodě s ním tiše propustili. Také by se nemělo zapomenout na to, že psychiatrie byla u nás „zneužívaná“ i obráceně, tj. vyráběla pro potenciální politické vězně na jejich vlastní žádost a s rizikem pro lékaře medicínské krytí, jako pobyty na otevřeném oddělení, které byly luxusní alternativou ruzyňské věznice, neschopenky, invalidní důchody a modré knížky, jež ochraňovaly své nositele před utrpením černých baronů. Doba to tedy byla složitá a neradno ji zplošťovat do černobílého obrazu světa, jenž se prostě nedělí pouze na „dobré a zlé“ elementy. Na druhou stranu je radno ji připomínat a díky vám za to.