16. 5. 2019
Pane profesore, v mládí jsem měl velkou úctu ke vzdělání a k vysokoškolákům. Měl jsem za to, že rozšíření obzorů vede u lidí i k větší moudrosti a odolnosti vůči pomateným ideologiím. Dnes ale vidím, jak „otitulovaní“ vedou tenhle stát a co je jejich mozek schopen vytvořit. Po revoluci jsem uvítal, že možnost vzdělání se rozšířila. Jenže naše továrny na tituly se teď zrovna moc nepředvedly. V záplavě baků a magistrů se někam ztratilo to, co jsem očekával. Nemám na mysli technické obory, ty nejdou okecat. Ale absolventi humanitních oborů se často přetavují v armádu kancelářských krys a slintálků, protože žvanění nelze kvantifikovat ani validizovat. Většinou jsou napojeni na penězovod od státu, takže si nemohou moc vyskakovat. Od války „elity“ vždy selhaly politicky i lidsky. Výjimkám se omlouvám. Na co vlastně ten náš vzdělaný národ může být od roku 1948 hrdý? Na nic jsem nepřišel a vyhrání v hokeji asi není to pravé. Velmi děkuji, Vojtěch Maruška (Podolí, okres Písek)
Na programu letošního festivalu Ekologické dny Olomouc byl mj. příspěvek Václava Cílka, jehož anotace v programu začíná slovy: „Myslíme si, že kdyby jen lidé věděli, co víme my vědci, tak by to byl jiný svět. Jenže nebyl, je to mýtus, který o sobě vědci rozhlašují.“ Přesto vaše původní tušení, že vzdělání je kýženou hodnotou, lze podložit argumenty. Vzdělanost populace je přímo úměrná hospodářské prosperitě země. A hospodářská prosperita je až na výjimky přímo úměrná stabilitě demokratických systémů otevřené společnosti. Ergo vzdělanost souvisí s kvalitou života lidí, bez ohledu na filozofické povzdechy, že vzdělání přináší skepsi a smutek z poznání, a na zkarikovaný biblický citát „blahoslavení chudí duchem“. Tam, kde v současném světě není vzdělání, tam je bída a války. Přesto máte ve svém postřehu, že něco je špatně, pravdu. Inflace vzdělání spojená s produkcí nesmyslů, plagiátů, pseudoodborností a samoúčelných titulů určitě není vývoj, jenž by kýžený vliv vzdělání na kvalitu života posiloval.
Musíme si udělat pořádek v tom, co je skutečně vzdělání, jak na společenské úrovni souvisí s kvalitou života a jak na individuální úrovni souvisí s charakterem a etikou. Zatímco to první spolu zřejmě vskutku souvisí, to druhé, zdá se, nikoli. Variací na toto téma je pozoruhodná kniha Paula Johnsona Intelektuálové a koncept slavného autora Černé labutě Nassima Taleba „Intellectual yet idiot“ (Intelektuál, přesto idiot; zkratka IYI; viz hoschl.cz/EMDX). Největší zločinci byli často vzdělaní lidé. Stalin vyšel ze školy s vyznamenáním a nastoupil do bohosloveckého semináře v Tiflisu, odkud byl vyloučen jen proto, že se nedostavil ke zkouškám, když v něm již klíčil revolucionářský duch. Lenin byl synem zámožného gymnaziálního ředitele a státního rady, kterého dokonce povýšili do šlechtického stavu, a usiloval o vzdělání pro každého. Sám se pilně vzdělával v latině a řečtině, studoval díla Hegela a Marxe a po různých peripetiích dostudoval právnickou fakultu v Petrohradě. Che Guevara, který je dodnes pro levicové idealisty i přes svou roli v masových popravách populární ikonou revolucionáře, vystudoval medicínu jako ostatně i Dr. Mengele.
To všechno však není argumentem proti vzdělanosti jako hodnotě, ba naopak. Možná že právě někteří z těch humanitně vzdělaných udržují svými myšlenkami svět v celkem slušném stavu a nastavují stupiditě zrcadlo. Zápas o zdravý rozum je nekonečný a netýká se jen naší kotliny. Je mnoho Čechů, na něž můžeme být od roku 1948 celosvětově hrdí. Forman, Holý, Wichterle, Kundera a mnoho jiných, včetně těch sportovců. A z politiků svět stále adoruje Havla víc než kohokoli jiného z našeho planetárního zákoutí. Rozlišujme to.