27. 4. 2019
Nad patologickými činy, k nimž čas od času dochází, zůstává rozum stát. Obzvlášť pokud o nich předem vědělo jejich okolí.
Vážený pane Höschle,
jak možná víte, tak v únoru tohoto roku byl utýrán dvouletý chlapeček z Loun. Byl zavražděn partnerem své matky za nečinného přihlížení veškerého okolí, včetně sousedů. Ráda bych se zeptala, jak je možné, že v naší společnosti, která se označuje za rozvinutou a humánní, je možné, že desítky lidí nečinně přihlížejí mučení malého dítěte a nic nepodniknou? V současné době, kdy se chrání každá „žába“ a „brouk“...? Nemohu pochopit ten vražedný nezájem okolí. Děkuji za odpověď.
Renata Matulová
Mezi nebem a zemí je mnoho věcí, které nikdy nepochopíme. Psychologický profil populace je tak různopestrý, že i pro tu nejšílenější odchylku najdete vždycky nějaký příklad. Nad některými zůstává rozum stát. Kdysi dělali mí kolegové posudek na sadistu, který zavraždil ženu, pak jí ořezal genitálie a ňadra a smažil si je na pánvi s cibulkou a na vajíčkách. Můžete to pochopit? To vůbec nesouvisí s tím, že o kus vedle měl třeba souseda, jenž se celý život věnoval lyrické poezii a hrál krásně na klavír. Nemůžeme se ptát, „jak to, že ve společnosti, která se považuje za rozvinutou a humánní a chrání každou žábu či brouka“, si někdo smaží ňadra své oběti na pánvi. Já vím, že se ta otázka nabízí, ale má stejnou logiku jako podiv nad tím, že nádherné moře, jež v nás probouzí ty nejromantičtější představy, může být tak kruté a bouřlivé, že nemilosrdně zabíjí. Nebo ještě lépe, jak to, že tak kulturní a civilizovaný národ, jako jsou Němci, kteří dali světu Beethovena a Goetha, drtivou většinou volil a vzýval režim, jenž poslal na smrt milióny nevinných obětí a v plynových komorách rdousil i děti. To bylo ještě horší než vražedné přihlížení: to byla aktivní spoluúčast. A jejich vůdce hladil jiné děti po vláskách a jejich maminky mu nosily květiny v naději na světlé zítřky a Lebensraum. Jinými slovy, za určitých okolností se z lidí vymáčkne to nejhorší, co v nich dřímá.
Všechny tyto jevy můžeme rozdělit na patologii (choromyslnost) individuální, jako je sadismus či některé stavy šílenství, a kolektivní, jež spadají do kategorie patologie sociální. Někde mezi tím jsou skupinové jevy typu šikany, sektářského násilí, hromadného znásilňování, vandalismu nebo právě pasívní spoluviny tam, kde buď není dost odvahy k zásahu, nebo je momentální fascinace hrůzou a zlem. Proti tomu naštěstí působí mnoho mechanismů, které těmto extrémům brání, umenšují je, nebo dokonce eliminují. Společnost má samočisticí mechanismy, jež sice nejsou stoprocentně účinné, ale díky nim lidstvo dosud přežilo. Duševně a mravně se mezi sebou lišíme stejně, jako se lišíme tělesně. Od zrůd až po krasavce. Hloubku významu této různorodosti, a tedy tajemství úradku božího se nikdy nedobereme, s tím se musíme smířit. A dělat vše pro to, abychom alespoň své okolí po milimetrech neustále kultivovali a dávali zaznít tomu lepšímu, co v nás je.
Nápravné mechanismy jsou evolučně stabilní, což znamená, že se dlouhodobě nakonec vždycky „vyplatí“ jak dobro, tak altruismus, byť výsledek většinou přichází odjinud, než kam jsme své úsilí původně napřeli. Právě proto, že mystérium lidského rodu a vůbec přírody nikdy neodhalíme, musíme „pravdu a lásku“ šířit naslepo, jak jen to jde v naději, že to má smysl. Ta naděje i v nejhorších chvílích zůstává. Mezi národy v tomhle není valných rozdílů.