14. 2. 2019
Trvalo mi dlouho, než jsem se k rezolutnímu odmítnutí referenda jako nástroje demokratického rozhodování dopracoval s hlubokým přesvědčením.
Dobrý den, pane profesore,
za nepatrného zájmu médií se připravuje zásah do našeho právního státu, „lidové referendum“. Přitom je to zcela nesystémový, nebezpečný a destabilizační prvek, který může fatálně poškodit celou zemi jedním, třeba i zmanipulovaným rozhodnutím, za které ale nikdo nenese odpovědnost. Příkladem může být rakouské referendum o (ne)spuštění hotové jaderné elektrárny v Zwentendorfu. Jejím nespuštěním byla vytvořena nejen stamiliardová škoda, ale taky zničena energetická koncepce vlády na desetiletí dopředu. U nás referenda tlačí především ti, kdo chtějí naše vystoupení z EU. Takovou bombu zamontovat do základu státu může však chtít snad jen nesvéprávný jedinec či populista s postranními úmysly. Zvlášť když odpalovací zařízení nemusí nutně ležet v rukách občanů ČR. Je to skutečně další prvek demokracie, nebo spíše příležitost pro demagogy a manipulátory s veřejným míněním s nepředvídatelným účinkem?
Děkuji a jsem s pozdravem.
Pavel Hanzl Brno
Dlouho jsem koketoval s myšlenkou, že referendum je významný prvek přímé demokracie a ta je jaksi demokratičtější než demokracie zastupitelská. Odpůrce referend jsem podezříval z postranních úmyslů ve snaze lid nějak obelstít ve prospěch vládnoucí garnitury. Divné mi ale bylo, že proti referendu byli i význační myslitelé, demokraté a filozofové, u nichž nebyl důvod podezírat je z postranních úmyslů. Trvalo mi dlouho, než jsem se k rezolutnímu odmítnutí referenda jako nástroje demokratického rozhodování dopracoval s hlubokým přesvědčením. Začalo to myšlenkovými experimenty s elektronickým klikáním ve stylu Věcí veřejných (pamatujete?). Tak lákavé a taková blbost! Masová účast na rozhodování o důležitých věcech umožňuje, aby stejnou váhu při rozhodnutí měl i ten, kdo o věci absolutně nic neví a nenese za své rozhodnutí žádnou odpovědnost. Postupně mi došlo, že rozdíl mezi rozhodnutím učiněném nějakým politikem (v demokracii tedy zvoleným vykonavatelem moci) a výsledkem referenda je ten, že rozhodnutí politika je spojeno s jeho zodpovědností a reputací a může za ně nést následky, byť třeba jen v podobě prohry v příštích volbách. U referenda nic takového nefunguje. O vyhlášení války či trestu smrti jedinec hlasuje stejné nezodpovědně jako o tom, zda chce ledničku růžovou, nebo stříbrnou. Za své rozhodnutí nenese zodpovědnost, nikdo jej k němu nepovolal, žádné volby ho většinou nečekají, žádná kritika mu nehrozí. Domyšleno do konce, může v případě přímé demokracie jakákoli politika skončit a být nahrazena pouhou klikací aplikací v mobilu: Chcete mít v obchodech otevřeno i o svátcích? Ano – ne. Chcete atomové elektrárny? Ano – ne. Chcete zakázat potraty? Trest smrti? Vystoupení z EU? Z NATO? Chcete pomáhat lidem v nouzi? Ano? Třeba imigrantům z Afriky? Ne? A co Turkům nebo Indům? A co Ukrajincům a Moldavanům? Jedněm ano, druhým ne? A co staří lidé? Jsou na obtíž, nepracují, jsou stále nemocní, neměla by se jim šmahem odhlasovat eutanazie? A co takhle udělat si celonárodně třeba každou středu volno? Poslední ránu těmto úvahám zasadil brexit. Ti Britové se chudáci nyní chovají jako malé děti, jež nevědí, co chtějí. Nejdřív si odhlasovali vystoupení z EU, teď to vypadá, že by to nejspíš chtěli vzít zpátky. Irskou pojistku ano i ne, z EU ven, ale bez cel a bez hranic. Nejraději by opakovali referendum tak dlouho, až by dopadlo, jak chtějí, protože dopadlo, jak nechtěli. Nebo chtěli? Nikde teď není stupidita přímé demokracie tak názorná jako u brexitu. Kdyby vstup Británie do druhé světové války nerozhodl Churchill, ale referendum, možná by hitlerovci zvítězili a přímí demokrati by se z té rány dodnes nevzpamatovali. Jen dobře, že neměli šanci.