7. 2. 2019
Informační technologie mění podnětové pole, ve kterém nyní děti vyrůstají. Dřív se vyžadovala kázeň a memorování, nyní postřeh, tempo, logické operace a komunikace na sociálních sítích.
Vážený pane profesore!
Můj vnuk je v primě na víceletém gymnáziu. Mají tolik učiva, že nemohu pochopit, jak se mu to do hlavy vejde. Nevím, zda je to potřeba. Navíc v současnosti má skoro každé dítě kroužky. Když jsem byla malá já, chodila jsem jen do Sokola. Na nic jsem pro nedostatek talentu nehrála. Přišla jsem ze školy, taška letěla do kouta a hurá ven. Tak jsme to dělali všichni. Jaký názor máte Vy? S úctou
Eva Bohatá
Víte, že to je hodně složité? Samozřejmě lze vaši otázku černobíle odškrtnout z obou stran: ti starší se zděsí, co to je dneska za brutální deformaci, když za nás jsme lítali venku a nikdo se o nás nestaral, kdežto ti mladší naopak naše předpotopní a hloupé názory odmávnou jako nepatřičné. Jenže ve skutečnosti to je tak, že pro zdravý vývoj dítěte je nutné podnětové pole, které by mělo být pokud možno bohaté, a stupňování požadavků úměrné možnostem a schopnostem dítěte. Když je těch požadavků málo nebo jsou úkoly příliš lehké, dítě se nudí, ztrácí motivaci cokoliv smysluplného dělat a v hlavě se mu klubou hovadiny, protože mozek „šrotuje“ bez ustání. Když jsou ty požadavky přemrštěné, dítě s nimi ztrácí kontakt, odpadá, vytváří si pocity méněcennosti a výsledek může být i horší než v prvním případě. Je zde tedy jakési optimum, jako ostatně ve všem v přírodě, kdy málo je špatně a moc je taky špatně. A zatímco tento princip je – zdá se – dlouhodobě platný a neměnný, obsah toho, co dítě unese, se mění. Mění se podnětové pole, tedy milieu, v němž děti vyrůstají. Většinou už neotloukají píšťaličky z vrbových proutků, nepletou košíky, nehoní káču a nevijí věnce, ale honí auta po dráze a vraždí panáky na obrazovce. Informační technologie proměnily nejen motivaci, ale i selektované schopnosti, tj. to, co ta která činnost u dětí rozvíjí. Dříve to byla spíše trpělivost, kázeň, memorování (básničky), důslednost (krasopis a „vlastivěda až za Dunaj“) a snášení nepohodlí (skauting, hoši od Bobří řeky), nyní je to postřeh, tempo, rychlé řešení problémů, počítačové dovednosti, logické operace, rychlé ikonické vnímání klipové kultury, komunikace v rozsáhlých, leč nepříliš osobních sociálních sítích. Žádná „kamarádství na život a na smrt“. To vše samozřejmě platí jen statisticky a má to mnoho výjimek. Jenomže je tím do značné míry poznamenáno to, čím ono podnětové a výkonnostní „optimum“ u dětí udržujeme. Vám se sice zdá, že mladí mají dnes tolik učiva, že vám to hlava nebere a nevíte, k čemu by to mohlo být dobré, jenže nezapomeňte, že oni zase zpravidla neumějí ani pořádně psát psacím, neumějí Íliadu a Odysseu v originále, neumějí zpaměti recitovat Taťánin dopis Oněginovi („Já píši Vám – co mohu více? / Co ještě mohu dodati? / Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati, / leč ještě věřím, nešťastnice, / že mne Váš milosrdný soud / nemůže přece zavrhnout….“). Mají tedy v hlavě spoustu místa na algoritmy, o nichž se vám ani nesnilo. A pokud jde o tu užitečnost, Karel Čapek už také nikdy v životě nepotřeboval integrály, které se na gymnáziu učil, a přesto toho nikdy nelitoval. A my dva si také už dávno můžeme tu Táňu Larinovou dát za klobouk. Jenže to všechno právě pomáhalo a pomáhá udržovat ono optimum, o němž byla řeč výše a jež děti jako výbavu do života tak zoufale potřebují. Tehdy to bylo logaritmování a skloňování pulcher bonus, dneska to jsou „projekty“ a „ajtý“. Děláme-li však přece ve výchově a ve škole závažné chyby, což je možné, tak se poučných následků dočkáme až o pár desítek let později.