24. 1. 2019
Thrillery na obrazovce či na plátně mnozí vyhledávají. Ale málokdo si připouští, jak málo chybí, aby se staly skutečností.
Pane doktore,
v pondělí 17. 12. 2018 byly dvě skandinávské studentky, čtyřiadvacetiletá Dánka Louisa Vesteragerová Jespersenová a osmadvacetiletá Norka Maren Uelandová, které se vypravily do Maroka na horu Túbkál, nalezeny v jejím úpatí ve svém stanu a před stanem brutálně zavražděné a s uříznutými hlavami. Pachatelé si jejich podřezávání natočili na video, které uveřejnili na internetu. Na videu se údajně objevilo, že jde o „odplatu za Sýrii“ a o Alláhovu vůli. Dá se zvrácenost takového činu vůbec nějak vysvětlit? Co to je za náboženství? Jak to může někdo vzývat?
Děkuji za eventuální odpověď.
J. Krejčí Praha
Obávám se, že to pomocí naší logiky a s naší průpravou vysvětlit nelze. Zatímco v současném civilizovaném světě se všemožně snažíme vystříhat uplatnění kolektivní viny, teroristé nejen že tak nečiní, ale dokonce cíleně vraždí zcela nevinné jedince či skupiny, jež s jejich důvody nemají vůbec nic společného, například nahodilé turisty či zákazníky v obchodním centru. Jestli někdo opravdu ani za mák nemůže za válku v Sýrii, pak to jistě jsou ty dvě nebohé skandinávské dívky. To je ale těm vypatlancům úplně jedno, ti nejednají v duchu jakékoli logiky, nýbrž ve jménu zvráceného fanatismu. Kamenování žen a uřezávání hlav pro výstrahu ostatním jsou vůbec stále ještě poměrně častým projevem islamistického fanatismu, který rozum nebere, ledaže by nezasvěcenec nejprve podstoupil dávku islamistické indoktrinace. Jádrem sofistikovanějších sporů v této věci bývá úloha náboženství, jejíž paradox se dá shrnout v jedné větě: buď je bůh všemohoucí, a pak je zlý, když dopustil holocaust, vraždění dětí či sportovců na olympiádě, zabíjení turistů obhlížejících pyramidy či uřezávání hlav nevinným studentkám na výletě, nebo je dobrotivý, ale pak nemůže být všemocný, protože se mu to pěkně vymyká z ruky. Rozumově vzato, pravděpodobnější je ta druhá možnost, jež je také víc v souladu s méně racionálním úkrokem stranou věřících, kteří toto absurdní zlo vysvětlují tím, že spravedlnost a cesty boží jsou nevyzpytatelné a my tomu prostě nerozumíme, případně tím (a to je obzvlášť povedené), že nás „bůh zkouší“. Tato poslední možnost znamená, že víra vlastně z hlediska vlastní újmy nemá žádnou cenu, protože své oddané ovečky bůh při „zkouškách“ trestá často víc než své odvěké odpůrce, takže osudy všech nakonec vyjdou prakticky nastejno, s výjimkou ovšem posmrtného života, v nějž je třeba doufat, sic se celý koncept zhroutí. Zbožní i bezvěrci mají totiž zhruba stejnou úmrtnost. Věřící, kterým je islamistické řádění i z těchto důvodů krajně nepříjemné, důsledně dbají na odlišování islámu od islamismu, víry od fundamentalismu či fanatismu a odmítají připustit, že to první je podhoubím, či alespoň záminkou pro to druhé. Teroristé podle nich jméno Alláha zneužívají a stavějí tak celou víru neprávem do nepěkného světla. V poslední době vždy, když v Evropě někdo vraždí a oficiální místa korektně odmítají sdělit jeho jméno či původ, můžete vzít jed na to, že při útoku řval Alláhu akbar! Pak se divme, že zachovat si civilizované mravy a odmítat kolektivní vinu je stále obtížnější. Naštěstí doba, kdy by Norsko s Dánskem kvůli takovému činu vyhlásily Maroku válku, už je dávno pryč. To však neznamená, že je vyhráno. Možná právě naopak