1. 11. 2018
Otec a syn
Vážený pane profesore,
je mi 32 let a od 3 let jsem byl vychováván autoritativním otcem. Když se naši rozvedli,
můj otec se snažil získat mého mladšího bratra a několikrát ho i unesl pod záminkou „obnoveni rodiny". To vše trvalo cele mé a bratrovo dětství za účasti policie, klokánku, azylového domu. Velice traumatická zkušenost, zejména pro mého mladšího bratra. Já jsem v 21 letech emigroval do zahraničí, kde jsem už 11 let. Otec, který se postupně izoloval od přátel a známých,
se mnou přerušil veškerý kontakt, jakmile jsem začal znovu navazovat kontakt s matkou. Když mi bylo 23, otec spáchal sebevraždu. Můj dotaz je: Do jaké míry se syn opravdu začne podobat svému otci? Např.. Robert Greene ve své knize "The 48 laws of power" tvrdí, že po fázi adolescentní revolty se syn začne podobat svému otci. Já mam docela obavu, abych neskončil jako můj otec. Děkuji za připadnou odpověď. J.R.
Poměr vrozeného a naučeného v povaze, chování a prožívání, se v evoluci zřejmě měnil a dodnes je otázka „nature and nurture“ do určité míry mystériem přírodovědy. Je pravda, že i taková událost jako sebevražda, může mít zděděný předpoklad. Jak známo, americký spisovatel a nositel Nobelovy ceny Ernst Hemingway se zastřelil na Kubě v r. 1961. Méně již je známo, že jeho otec Clarence se zastřelil v roce 1928, jeho bratr Leicester v r. 1982, jeho sestra Ursula se předávkovala prášky v r. 1966 a jeho vnučka Margaux taktéž v r. 1996. To jistě není náhoda; navíc každý žil v jiném prostředí a jiný příběh. Podobně dědičný může být sklon k přejídání, k truhlařině, ke sportu či k opakování stejných chyb v mezilidských vztazích. Nicméně ať je tomu tak či onak, genetická vloha (heritabilita) není skoro nikdy stoprocentní, snad s výjimkou takových charakteristik, jako je krevní skupina. To znamená, že zde je vždycky dostatečný prostor pro modifikaci povahových rysů (a tedy osudu) výchovou, vlastním tréninkem, průběhem dalšího života a vnějšími vlivy vůbec. Co se týče opozičního vzdoru, jenž nakonec vyústí v převzetí hodnot předchozí generace, máte pravdu, že historie nás poučuje o tom, že mladí revolucionáři se nakonec stanou starými konzervativci („Junge Hochverräter - alte Hofräte“ čili „Junge Revolutionäre werden alte Konservative“ /Heidegger/). Nicméně nemusí to tak vždy dopadnout. Jsou potomci alkoholiků, kteří se paradoxně alkoholiky nikdy nestanou právě proto, že měli doma odstrašující příklad. A naopak, potomci géniů mnohdy skončí jako lůzři. Syn se tedy otci začne podobat tak jako tak, ale nikdy úplně dokonale, natožpak nevyhnutelně. Jinými slovy, vzhůru do osamostatnění a do boje za jinou povahu. Jen pro pobavení – když přijde matinka s autistickým synkem do psychiatrické ordinace a dozví se třeba, že poruchy autistického spektra mají relativně vysokou dědivost, její častý povzdech je „no to je určitě po někom z manželovy strany“. A naopak.