9. 8. 2018
Dobrý den pane profesore,
jestliže někdo z bílé populace ve 21. století přijme jako svou víru islám, není to již na psychiatrickou diagnózu? Podle mne nemá islám v dnešní podobě v Evropě místo. Jestliže jsou o 700 let zpátky, ať si žijí doma a Evropa by je měla vrátit zpět, ponechat jen ty integrované. Děkuji za odpověď. Vlastimil Jaroš, Plzeň, tel.
Mezi vírou a bludem je zásadní rozdíl, takže rovnou odpovídám, že přijmout jakoukoliv víru v jakémkoliv století a s jakoukoliv barvou kůže samo o sobě v žádném případě psychiatrickou diagnózu nezakládá. Svůdnost takových nápadů má na svědomí zneužívání psychiatrie k prosazování ideologických či mocenských zájmů. A to je stará vesta, středověkým mučením a rurálními kustodiálními zařízeními počínaje a nacismem či komunismem bohužel nekonče. Tyto myšlenkové pochody mají různé odstíny, včetně v současnosti často viditelného zlozvyku znesvářených politiků posílat se vzájemně na psychiatrii. To, že někdo chápe svět jinak než já, ještě neznamená, že je nemocen. Možná máte na mysli jinou věc: přejímá-li někdo ve své kultuře naprosto neobvyklé vzorce chování či prožívání, může to projevem choroby vskutku býti. Tam pak není meritem věci obsah jako takový (víra), ale právě ona nepatřičnost, někdy až absurdnost. To se ani tak netýká velkých náboženství jako spíše různých sekt, konspiračních teorií a pověr, jejichž producenty bývají zhusta všelijací mašíbři, podivíni, psychopati a dokonce psychotici, na něž se „indukcí“ nabalují různí důvěřivci, zoufalci a sugestibilní přisluhovači, kteří si tím často řeší své problémy a při „síle“ svých guru se přihřívají. Do této kategorie by mohly spadat některé (zdůrazňuji některé) případy evropských fanynek Islámského státu, jež často brzy splakaly nad výdělkem a dnes nevědí, kam se vrtnout. Váš dotaz mi ale připomněl historku, kterou mi vykládal můj izraelský kolega, poměrně významný psychiatr. Založením a přesvědčením je ateista, a tak se tu a tam stal terčem hořké mediální kritiky ze strany ortodoxních Židů, zejména když náhlý zlom v životě do té doby zcela bezbožného mladíka, který si z ničeho nic dal narůst plnovous a pejzy, přestal pracovat a jen se modlil, interpretoval jako časný varovný příznak nástupu schizofrenie, což se bohužel brzy ukázalo být pravdou. Kolega začal dostávat hanlivé a pobouřené dopisy, že zneužívá psychiatrii k dehonestaci víry a že by mu měli sebrat diplom. Jaké však bylo po čase jeho pobavené zadostiučinění, když titíž ortodoxové mu důvěrně vzkázali „odpusťme si co jsme si“ a chtěli po něm okamžitě vyšetřit svého souvěrce s podezřením, že má schizofrenii, protože tento zbožný, hluboce věřící mladík se jednoho dne z ničeho nic oholil, sekl s tórou, začal jíst vepřovou a div že ji nezapíjel mlékem. Chci touto příhodou podpořit názor, že ani víra, ani bezbožnost samy o sobě nezakládají jakoukoliv diagnózu: to, co je v obou případech podezřelé, je vypadnutí z kulturního kontextu svého prostředí, jež může signalizovat duševní poruchu. Tu je ale třeba ověřit ještě jinak, protože chorobnost se zpravidla objeví v několika rovinách, včetně rozvoje v čase. Navíc zlom v životní dráze psychotického pacienta se může týkat lecčehos, nejčastěji práce, zájmů nebo rodiny. Každý takový případ je tedy radno posuzovat individuálně. Jestli si někdo nechá narůst dredy, potetuje si všechny myslitelné orgány, omotá si hlavu šátkem, dá se na buddhismus, veganství nebo islám, může sice být někdy příznakem ne zcela všední změny v chování a prožívání, ale chorobné to samo o sobě není. Navíc to velice podléhá módě. V šedesátých letech to byli hippies a květinové děti, teď to zase mohou být reakce na technokratickou a konzumní civilizaci, jejíž požitky ne každého vnitřně uspokojují. Můžeme nad tím přemýšlet, ale neměli bychom to šmahem psychiatrizovat. Vždyť taková kampaň #MeToo může být nakonec společensky ještě nebezpečnější než pár ošátkovaných Brunhild od Dortmundu, co se daly na islám.