15. 3. 2018
Za svou pravdou stát?
Dobrý den.
Mám na Vás dotaz. Spirituál kvintet v jedné svoji písni zpívá, cituji: "Musíš za svou pravdou stát...". Jak se díváte na to, když stojí pravdy proti sobě. A což teprve když stojí proti sobě lži. To aby se v tom čuník vyznal. A jeden a nebo 10 milionů jsou z toho jeleni.
Druhý dotaz zní: Někdy v šedesátých či sedmdesátých letech rodiče často říkali: " Aby se naše děti měly lépe než my." Z dnešního pohledu, když se podíváme na mládež, vskutku se má lépe než my. Někdy si kajícně říkám, že by se občas mohly mít "hůř" aby si toho lépe víc vážili.
Děkuji za případnou odpověď.
Pácha Josef
Obávám se, že v marném úsilí sjednotit se na nějaké platné pravdě se míchají dohromady různé věci. Jsou pravdy, jež bychom mohli definovat jako shodu nějakého tvrzení s objektivně prokazatelnou skutečností, například s přírodními zákony (na zeměkouli kámen padá dolů a přes to vlak nejede). Pak jsou pravdy typu shody s normativními zákony (krást se nemá), a ty jsou do značné míry ovlivněny zájmy těch, kdož je hlásají. A tyto zájmy mohou být přirozeně zcela rozdílné (co je dobré pro vás, nemusí být dobré pro vašeho souseda a naopak). Nelze si v této souvislosti nevybavit výrok Václava Havla, že pravda není jenom to, co někdo říká, ale také kdy, kde, kdo a proč to říká. Z toho vyplývá, že pravda nemůže nikdy být jen jedna a že i kdyby každý „za svou pravdou stál“, tak se neustálá soutěž myšlenek a „pravd“ nikdy nezastaví, jako se nemůže zastavit společenský pohyb. Představte si, že za „svou pravdou“ bude neochvějně stát komunista, neonacista, vítač, odmítač, neznaboh, věřící, liberál, konzervativec a tak dále až do bezvědomí. Není náhodou dobře, že za svými pravdami nestojí zas až tak moc pevně? Horší je, když proti sobě stojí pravdy a lži a když jsou od sebe mnohdy k nerozeznání: kdo posoudí, co je pravda a co lež v době postfaktické? To se dnes bohužel do značné míry děje a musím přiznat, že jsem z toho jedním z těch deseti milionů jelenů, o kterých píšete.
Pokud jde o druhý dotaz, je formulován spíš jako názor. Určitě na něm něco je, ale záleží na tom, co si kdo představuje pod „mít se dobře“. Cítit se šťastným? Moci pracovat? Nebo nemuset pracovat? Bát se boha? Nebo nebát se boha? Hřešit? Nebo naopak nehřešit? Váš názor, že by si štěstí měly ty děti víc vážit, mi připomíná krásnou Krylovu píseň: „Stvořil Bůh ratolest, bych mohl věnce vázat, děkuji za bolest, jež učí mne se tázat. Děkuji za nezdar, jenž naučí mne píli, bych mohl přinést dar, byť nezbývalo síly. Pro touhu po kráse děkuji za ošklivost, za to, že utká se láska a nevraživost. Pro sladkost usnutí děkuji za únavu, za ohně vzplanutí i za šumění splavu. Děkuji za žízeň, jež slabost prozradila, děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla…“. Ale všeho s mírou. Té bolesti, nezdaru, ošklivosti, únavy, žízně a trýzně nesmí být zas moc, to bych těm dětem opravdu nepřál. Jen tolik, co stačí k definici štěstí. Ani o chlup víc.