7. 12. 2017
Vážený pane profesore,
Jsme předplatiteli Reflexu, který považujeme za svobodný týdeník, který nás informuje otevřeně o politickém a kulturním děni v naší vlasti, ve které žijeme střídavě s Kanadou, kde máme občanství. Reaguji na Vaši stránku v čísle 44, kde rozebíráte nebezpečí s ohrožením demokracie v CR. Text v bublině M. Douši upomíná na svobodné volby v roce 1948, kde si občané po válce představovali lepší svět, který jim malovali komunisté. Dopadlo to pak vyzbrojením milicí, ovládnutím vnitra, cenzurou a represemi. Když uvážíme, že vstupujeme do roku končícího na osmičku, kdy už bude mít ANO, bude hůř ministerstva vnitra a zahraničí, a tedy mocenství země, ve svých rukou, pak tu možná budeme mít NOVÝ ÚNOR 2018. Noviny Právo bude opět Rudé, a copak Reflex, ČT a hlavně ČT24? Zde se vládnoucí trojspolek shodne na zákazu, neboť tato média omezuji jeho moc a ruší jeho způsob vládnutí. Ve firmě má přece odjakživa moc zaměstnavatel a zaměstnanci (občané) musí držet hubu a krok. Takže, pane profesore, vlastně nevím, zda je to dotaz anebo pokus o rozšířeni Vašeho článku. V každém případě děkuju za Vaši trpělivou pozornost.
Josef Mara
Pozorujeme-li nyní účinky politického magnetismu i na jinak přemýšlivé lidi a jsme-li v případě vítězného politického hnutí svědky stejných psychologických mechanismů, jaké přivedly statisíce našich předků a vrstevníků do KSČ („aspoň budeme moci něčemu pomoci“, „když tam nebudou takoví, jako my, budou tam mnohem horší“, „nelezu tam z přesvědčení, ale proto, abych mohl/a dělat svou práci, a o to přece jde“), mohou nás vskutku opanovat obavy z historických analogií, o kterých píšete. Lidstvo je z principu nepoučitelné a lidská zkušenost je nepřenosná, proto jsme odsouzeni učinit ji vždy znovu, i když s určitou modifikací, neb dějiny se – na rozdíl od principů v nich – neopakují. A právě v tom je jakási naděje, že to nedopadne tak, jak píšete. Vezměme si, v čem je rozdíl. Především se nyní neocitáme v Evropě zničené válkou a obsazené vítěznými mocnostmi, z nichž jedna se deklaruje jako diktatura proletariátu, nýbrž se zcela objektivně nacházíme patrně v nejblahobytnějším momentě našich dějin. Za druhé nejsme pod vojenskou a policejní supervizí silně ideologické sousední mocnosti, nýbrž jsme členy EU a NATO. Je pravda, že to se právě může změnit, ale výchozí pozice je zásadně odlišná. Rusko sice nikdy nevědělo a stále neví, kde přesně začíná a kde končí, ale jeho ideologií nyní není marxismus-leninismus a proletářský internacionalismus, nýbrž jakýsi rozbředlý nacionalismus na kapitalistickém základě ovládaném oligarchy a ofukovaném pravoslavným kadidlem s bizarními kulisami Stalinových portrétů, vysochaných Leninů a Dzeržinského pomníku. Takový konglomerát nelze řídit ani jako firmu, byť si o to vertikální struktura moci, kult vůdce a hlad po hmotných statcích přímo koledují. Nebezpečenství z toho vyplývající sice neradno podceňovat, hybridní válku trollů a dezinformátorů v to počítaje, ale rozklad západní civilizace hrozí spíše z důvodů namnoze vnitřních, západních, neboť Rusko se chová podle toho, jak se s ním zachází. V tom duchu si každou vstřícnost vysvětluje jako slabost a ochotu dát se poddat. A změkčilá, přeliberalizovaná, levičácká, sebedestruktivní, politicky superkorektní, historicky amnestická a do vlastních řad střílející euroamerická civilizace sama připravuje své zničení, ať už ho ve finále dokoná kdokoli, islámem počínaje a Velkým bratrem konče. A protože tato sebedestrukce probíhá „step by step“ salámovou metodou, je pro mnohé nepostřehnutelná, asi jako když Lucifer přitápí v kotli po desetinkách stupně. Po každém přiložení se zdá, že se stále nic hrozného neděje. Proto znovu odkazuji na onen Rx 44 (hoschl.cz/A2D8), kde klíčovým je doporučení pozorně sledovat drobné ukazatele, jež mohou ohrožení demokracie naznačovat.