10. 11. 2017
Vážený pane profesore,
před časem jste mi odpovídal ohledně mojí dcery, která pravidelně v noci 2-3 hodiny ponocovala a mluvila o sobě jako o Krtečkovi. Psal jste, ať se za rok, dva ozvu, co se změnilo. Inu, ponocování vyměnila za spaní se mnou v posteli a odpolední a večerní čtení až do úmoru. Krtečka vyměnila za Vlka a zajíce, mluví docela dobře, ve chvílích dobrého rozmaru mě tituluje "maminko, ty blbče", občas přidá i láskyplný plivanec. Tříská s ní puberta, je na mě přísnější než moji rodiče (maminko, nepůjdeš tancovat, alkohol ne, maminka půjde s Lízinkou hajat, maminko zešediv!). Jsou jí teď 3 roky a můj dotaz směruje k tomu, jak ji zbavit dudlíka na spaní? Čerti, dárky, „jsi velká holčička“ a podobné finty nefungují. Navíc máme 4 měsíční druhorozenou a nerada bych, aby se dudlík stal zdrojem sváru. Můžete prosím napsat pár slov k fenoménu dudlání a jestli násilím brát nebo čekat, že to přejde samo? Upřímně přiznávám, že jsem dost měkká a momentálně s miminkem a oběma doma s pouze výjimečným hlídáním jsem ráda, že jsem ráda. Předem moc děkuji a srdečně Vás zdravím, Pavla O.
Děkuji, pojďme se tedy věnovat dudlíkům. Názory na užívání „šidítek“ mají vyhraněnou dvouvrcholovou distribuci. Jedni, často odborníci, jsou militantními odpůrci dudlíků, druzí, většinou rodiče, je považují za blahodárnou spásu. Pokud jde o mne, zastávám mírně odmítavý, avšak tolerantní postoj. Shrňme si stručně pro a proti cucání dudlíků. Nejprve pro: je prokázáno, že dudlíky snižují riziko náhlých úmrtí kojenců, mírní bolesti a vskutku uklidňují. Proti se uvádí zvýšení výskytu zubního kazu, zejména je-li dudlík namáčen do medu či obalován cukrem, ale i je-li olizován maminkou. Méně se už ví, že vazbou usínání na dudlík dochází k návyku, jehož narušení vede k poruchám spánku. Dalším rizikem je vadný skus (malokluze), který je však méně výrazný než předkus (protruse) při cucání mnohem méně poddajných prstů, jež po odnětí šidítka dudlík zhusta nahrazují. „Dudlíkové děti“ jsou údajně též více ohroženy i dýchacími potížemi, protože dlouhodobé používání dudlíku může mít kromě deformace dásní podíl i na nesprávné klidové poloze jazyka a tedy na poněkud odlišném způsobu polykání, což zřejmě pak souvisí s dýcháním ústy. Děti, které často dudlají, jsou navíc vystaveny vyššímu riziku onemocnění dýchacích cest zavlečením možné nákazy z nečistého dudlíku. Z psychologického hlediska je třeba zdůraznit, že dudlík, pakliže vůbec, je až krajním opatřením po vyčerpání všech fyziologických opatření k utišení pláče či křiku dítěte, jakými jsou kojení, krmení, houpání, nošení, vožení, mazlení, přebalování, úprava oděvu (horko – zima), zpívání a vůbec změna podnětového pole. Dudlík nesmí v žádném případě nahrazovat přímý kontakt s matkou a rodičovskou péči. Teprve je-li toto všechno shledáno v dané chvíli neúčinným, je na místě šidítko, ale jen na nezbytnou dobu. Má to však svá ale. Moje matka byla rozhodnou „švejcarovskou“ (Prof. Josef Švejcar byl významný český pediatr – viz hoschl.cz/EJBT) odmítačkou dudlíku, takže se u mého mladšího bratra její výchovná snaha brzy soustředila na souboj s jeho odumlanými, leč v puse permanentně zaraženými dvěma prsty levé ruky. Když ho takhle jednou po obědě uložila k spánku, povysunula mu je z pusy a posypala pepřem. Zasunul je zpátky, zatajil dech, otevřel oči, zakašlal a vykřikl radostně:“eště!“. Tak daleko by rodičovská zásadovost možná nemusela docházet. Stačí seřadit si různá opatření hierarchicky podle vhodnosti spíše než podle účinnosti a nepřeskakovat. Opiový váček s medem si raději předem škrtněme, i když prarodiče mého kamaráda si tuto servírovací formu mlíčí z nezralých makovic nemohli vynachválit, kam se hrabe dudlík. Ostatně ještě před sto lety by na novorozenecký křik Reflex nejspíš radil ordinovat heroin a opiové kapky s alkoholem (hoschl.cz/A2B6). Takže si dudlíkem hlavu zas tak moc lámat nemusíte, spíš bych se, být Vámi, věnoval těm plivancům a nadávkám.