19. 10. 2017
Vážený pane profesore,
zajímalo by mě, zda lze nějakým způsobem zjistit přesné diagnózy duševních poruch.
Děkuji za odpověď.
S pozdravem Jaroslava Mundlová
Váš dotaz naznačuje poněkud nadměrná očekávání, něco jako definici jednoho metru coby vzdálenosti dvou středních rysek na platino-iridiové tyči uložené v Sèvres u Paříže či alespoň obdobu klíče k určování rostlin. To první neplatí v medicíně téměř nikde, protože hranice mezi normálními a patologickými hodnotami čehokoliv na člověku jsou jednak rozmazané a jednak do určité míry individuální. Někdo se s krevním tlakem 150/90 dožije devadesáti let, jiného s tlakem 130/80 skolí v padesáti mozková mrtvice, neboť rizika jsou upředena z mnoha dalších faktorů jako je odolnost cévní stěny, drobná anatomie mozkových cév, stav výživy, krevní srážlivost, vnější faktory a nevím co ještě. No a v psychiatrii je to ještě o to zamotanější, že vyhodnocovaná patologie se netýká měřitelných fyzikálních či biochemických veličin, nýbrž chování a prožívání. Proto si rovnou z Vašeho dotazu škrtněme adjektivum „přesné“. To, co nám potom zbyde, je celosvětový konsensus, jakási dohoda o příznacích, zjišťovaných především údaji o chování dotyčného, jeho pozorováním a zejména rozhovorem s ním. Důležité je navázání terapeutického vztahu a v rámci něj pronikání do pacientova myšlenkového a emočního světa. Všechny ostatní metody, jako psychologické testy a vyšetření, biochemické a fyzikální laboratorní testy a zobrazovací metody jsou v psychiatrii pouze pomocné a hrají rozhodující úlohu jenom tam, kde se za změněným chováním, prožíváním či pokleslým kognitivním výkonem skrývá nějaká morfologická (atrofie, zánět, nádor, úraz) či metabolická porucha (endokrinní onemocnění, diabetes, vrozené metabolické poruchy, intoxikace). Psychiatrický diagnostický a statistický systém, jenž je vlastně „katalogem diagnoz“, je ovšem dosud převážně ateoretický, tzn. třídí pozorované jevy podle jejich vnějších znaků (chování, mezilidské vztahy, emoce), nikoli podle mechanismu jejich vzniku, i když s určitými výjimkami, u kterých laboratorními metodami měřitelnou poruchu lze přece jenom zjistit. K takovým výjimkám patří například projevy závislosti na alkoholu či na návykových látkách, „skleróza“, degenerativní poruchy jako Alzheimerova nemoc aj. V tomto smyslu psychiatrická klasifikace vskutku trochu připomíná klíč k určování rostlin. Biologická povaha duševních poruch je do určité míry potvrzována jejich značnou genetickou podmíněností, shodným výskytem v populacích i velmi vzdálených kultur a reakcí na biologické manipulace jako jsou farmaka, léčba světlem, magnetická stimulace, elektrokonvulze, hluboká mozková stimulace apod. Navíc většinu závažných duševních poruch lze modelovat i experimentálně. Když toto všechno vezmeme v úvahu, shledáme pojednou psychiatrickou diagnostiku, respektive shodu na ní, překvapivě přesnou. Rozdíl oproti jiným oborům medicíny je ovšem v tom, že to, co v kardiologii, chirurgii nebo onkologii znamenají přístroje, to v psychiatrii znamená lidský potenciál. Pro poctivost si ale řekněme, že u všeho zde uvedeného by mělo být příslovečné určení „převážně“, protože v medicíně nic neplatí absolutně.