7. 9. 2017
Vážený pane doktore,
se zaujetím jsem si přečetl z rozhovor s jedním zjevně renomovaným britským psychiatrem, který v rozhovoru pro Lidové noviny poukázal, že u lidí z Karibiku žijících ve Velké Británii je 9 x větší výskyt psychozy (oproti většinové populaci v Británii, u nich doma v Karibiku, nebo v jiných zemích). Tento odborník se domnívá, že za to může údajný rasismus, neboť četnost výskytu u nich doma v Karibiku odpovídá statistickému průměru v jiných zemích včetně Británie. Překvapilo mě, že také zmiňoval i další psychické choroby jako je deprese, za něž může údajně vliv té které společnosti.
Se srdečným pozdravem T. Bučil
P.S. Mimochodem, onen britský psychiatr ještě poukázal, že psychiatričtí pacienti jsou doposud stigmatizováni i ve Velké Británii. Takže toho cejchu se bojí i Britové v tzv. vyspělejší západní Evropě. Hlavně, že Rowlingová u nás tenkrát natropila takový povyk.
Zřejmě máte na mysli Marka Ashwortha z King’s College v Londýně, který vskutku poskytl v červenci t. r. rozhovor LN a navštívil také Národní ústav duševního zdraví v Klecanech. To, co v rozhovoru uvádí, je založeno na datech, která, zdá se, víceméně odpovídají skutečnosti. Poněkud jinak se to však má s jejich interpretací. Tvrdit, že za vyšší morbiditu psychózami u menšin z Karibiku, žijících v Británii, může rasismus a „menší sociální kapitál“, se sice nabízí, ale skutečnost může být poněkud složitější. Zdá se totiž, že riziková je ona „menšinovost“ přistěhovalců žijících v nějaké většině, bez ohledu na to, zda jsou ve vyšší míře terčem rasistických postojů, zda mají nižší socioekonomický statut, jazykové problémy, horší adaptaci včetně adaptace na počasí, vyšší míru stresu v jiném civilizačním prostředí, nižší podporu rodinných a klanových společenství, z nichž byli vytrženi, a podobně. Na vině tedy nemusí být rasismus, ale mix všech těchto, plus možná i dalších, dosud neodhalených, okolností. Zvýšené riziko duševní poruchy se totiž pozoruje i u jiných menšin přesazených do cizího prostředí, včetně hispánských, irských, slovanských a dalších, kde o rasismus ve smyslu stigmatu odlišné barvy kůže rozhodně nejde a přitom riziko duševních poruch v cizím prostředí je u nich také vyšší než „doma“ ve Španělsku, Irsku či Polsku. Rasismus je dnes určité klišé, které se začíná nadužívat a spolu s pojmy jako „mikroagrese“ představuje nebezpečnou deviaci směrem ke zbytečnému sebemrskání dosud stále ještě většinové západní společnosti bílé pleti. Všem je přitom zřejmé, že rasová identita je jevem dosti univerzálním a že rasové averze se pochopitelně uplatňují i opačně, jako segregace bílých v „nebílé“ společnosti. Takže když politickou korektnost, tak jedině reciproční, tj. vzájemnou, platící pro všechny strany. Pokud jde o stigma duševně nemocných ve Velké Británii, o tom jsem se přesvědčil na besedách s pacienty z různých zemí, kteří mi na základě vlastní zkušenosti toto podezření potvrdili. Byli to kvalifikovaní Britové, a jakmile někde řekli, že jsou psychiatrickými pacienty, nemohli v Británii najít práci. Rovněž jsem se setkal s případy britských pacientů vyhledávajících psychiatrickou pomoc v Česku, protože u nich doma na ordinaci specialisty čekají nepřijatelně dlouho, řádově mnoho měsíců. Pro poctivost si ale řekněme, že celkově je postoj Britů k duševně nemocným významně příznivější než Čechů. U nás by „rozhodně pokračovalo v přátelství s člověkem, jemuž byla diagnostikována duševní choroba“ 8% dotazovaných, v Británii 56%. K soužití s duševně nemocným by se bez diskuze uvolila 3% Čechů, kdežto 31% Britů. Máme tedy ve své toleranci stále co dohánět.