23. 3. 2017
Pane psychiatře,
bývalá ministryně Džamila Stehlíková na svém blogu napsala dne 8. 3. 2017 k případu vražedkyně ze Smíchova mj. tohle: „Jistě, jak bohorovně prohlásil profesor Cyril Höschl, ‚Bohnice nejsou věštírna, za výhrůžky mohou zavřít půlku národa‘. Ale výhrůžky nevyspalého souseda, že organizátora divokého večírku ‚roztrhne jako hada‘, nejsou totéž co přiznání nekrofilní sadistky v pokusu o vraždu a v touze tento čin dokonat, pokud ji nenechají v Bohnicích. (…) Z této tragédie lze vyvodit ponaučení i pro psychiatry: Pojďme pro změnu věřit pacientům, jejich steskům i vyhrůžkám.“ Co Vy na to, bohorovně odpovíte? Začnete věřit výhrůžkám? Jan V., Brno
Kolegyně Stehlíková se v tomto výroku ad personam (k osobě) mýlí, ad rem (k věci) má pravdu. Mýlí se v tom, že jsem cokoli prohlásil bohorovně. Naopak, veškerou svou snahou lékařské bohorovnosti oponuji. Opakovaně zdůrazňuji, že psychiatři nejsou bohu rovni, že nejsou delftská věštírna, že nevidí lidem do hlav, že neumějí předvídat, co kdo udělá, a že nemají právo lidi omezovat na základě „tušení“, přání jiných lidí či státní moci a že jejich možnosti i schopnosti jsou omezené. Tyto mé postoje jsou pravým opakem, protipólem bohorovnosti, takže v tom je paní kolegyně dočista vedle. Pravdu má ovšem v tom – a zde jsme u jádra věci –, že „výhrůžky nevyspalého souseda nejsou totéž co přiznání nekrofilní sadistky“.
Potíž je ale v tom, že kdyby se měli psychiatři řídit takovým úsudkem na základě vlastních rozlišovacích kritérií, co je a co již není pouhý povzdech „nevyspalého souseda“, dostali by postupně nepřirozenou moc nad lidmi a jejich osudy. A ta by pak mohla být dále zneužívána různými nátlakovými skupinami, křiklouny, vyděrači a nakonec i politickou mocí. Musí se tedy zatím řídit zákony. Tímto paní kolegyni vyzývám, aby nám citovala paragrafy, podle nichž lze jednoznačně závažnost hrozby realizace zlých úmyslů rozlišit a někoho hospitalizovat na náklady státu za to, co ještě nespáchal, ale mohl by. A ať při tom prosím nezapomene, že diagnóza nekrofilního sadismu byla u smíchovské vražedkyně formulována až ex post (teď, po bitvě, je každý generál) a sama o sobě celoživotní detenci stejně nezakládá. Jestli tedy bohnickým psychiatrům něco chybělo, tak především jasná znalost takových paragrafů. Možná by si ji měli rychle doplnit, aby se podle toho příště mohli promptně zachovat a všechny podezřelé někam natrvalo zavřít bez možnosti propustek. Jestliže ovšem takové paragrafy neexistují, pak to není, obávám se, věc psychiatrů, ale politiků. Vzpomínám si, že paní kolegyně se ještě jako politička zasazovala o kriminalizaci toho, když někdo dá dítěti pár pohlavků. Mohla by tedy k této humanitární snaze přidat ještě úsilí o zavedení paragrafů, jež by psychiatrům umožnily naopak ještě bohorovnější pozici, než mají.
Vámi citovaný blog končí slovy, že vražedkyně by nemusela svůj čin spáchat, kdyby „sofistikované psychiatrické vědění, profesní odlidštěnost a alibismus nepřehlušily elementární pud sebezáchovy, snahu ochránit společnost a zabránit násilí“. Právě ve jménu „ochrany společnosti“ bývala psychiatrie nejčastěji zneužívána, zejména v regionu, kde paní kolegyně vystudovala a který dobře zná. Ale nepodceňujme bohnické psychiatry. Právě proto, že nejsou tak odlidštění a alibističtí, jak se pí doktorce Stehlíkové zdá, tak se nedlouho před inkriminovaným případem vskutku snažili v duchu jejích rad zabránit násilí a ochránit společnost tím, že drželi v léčebně podobnou pacientku, jež vyhrožovala násilím. Soud je za to odsoudil k padesátitisícové pokutě navzdory tomu, že „nezákonné zadržování“ té pacientky trvalo pouhé dva týdny. Můžeme se tedy spolu s Černyševským zeptat: Что делать?