9. 3. 2017
Německý narcismus
Vážený pane doktore,
žurnalista Tomáš Krystlík se domnívá, že Němcům nelze přisuzovat narcismus. V korespondenci odepsal: "Omyl. Žádný narcismus u Němců! Do mistrovství světa ve fotbale kolem roku 2010 nikoho nikdy nenapadlo si někam připevnit vlaječku. To vypuklo naráz. Němci se styděli se hlásit ke svému státu, zemská a spolková vlajka vlála jen na radnicích o státní svátek (…). Jinak nikdy a nikde, ani nebyla zobrazována". Dále uvedl: "Co Němci potřebují, se týká spíše masochismu: připomínat jim zločiny nacismu. Na to jsou zvyklí a jsou s tím srozuměni. Němci z DDR mají podstatně jinou mentalitu než zbytek země, u nich vaše vývody by mohly platit". Pane doktore, je vůbec reálné, že by Němci rezignovali na svůj narcismus? Nemůže být třeba maskován overprotektivním humanismem, umravňováním ostatních, jak někteří kritici dnes namítají? Předem děkuji. Se srdečným pozdravem Tomáš Bučil
Nechce se mi jinak než v žertu hodnotit jakoukoli národní povahu či psychopatologii, jakkoli je to svůdné. Připomeňme důrazně, že se zde používá pojmu narcismus ve dvou odlišných významech. Národ totiž není nositelem individuálních osobnostních rysů jednotlivců. Hovoříme-li v případě lidské psychopatologie či dokonce osobnostní typologie o narcismu, nemá to mnoho společného s „národní povahou“. Národ, který nevyvěšuje své vlajky a symboly může být plný narcistických jednotlivců a naopak. To jsou různé věci. Navíc sebevědomí jednotlivce, natožpak národní, a narcismus zdaleka není jedno a totéž, byť se to může do určité míry překrývat. V psychologii se narcismem rozumí strukturální porucha osobnosti, jež přehnaně oceňuje sama sebe a obdivné hodnocení vyžaduje i od svého okolí. Podle amerického diagnostického manuálu DSM-IV musí být k diagnóze narcistické osobnosti splněno alespoň 5 z devíti bodů: Přeceňuje vlastní důležitost, schopnosti a úspěchy a vyžaduje, aby je tak hodnotili i ostatní. Zabývá se ve fantazii vlastními úspěchy, mocí, krásou aj. Je přesvědčen o vlastní výjimečnosti a jedinečnosti, takže jen výjimeční lidé ho mohou pochopit a jen s takovými se může stýkat. Vyžaduje nepřiměřený obdiv ostatních. Nárokuje si výjimečné zacházení nebo automatické plnění svých přání a představ. Využívá druhých jen k dosahování vlastních cílů. Chybí mu empatie, neumí rozeznat potřeby a pocity druhých. Často závidí a bývá přesvědčen, že druzí závidí jemu. Chová se arogantně a přezíravě. Děli se na dva typy. „Tlustokožec“ ignoruje reakce druhých, je arogantní a agresivní, zaujatý sám sebou, potřebuje být středem pozornosti, má „vysílač“, nikoliv však „přijímač“, je odolný vůči zranění od ostatních. „Tenkokožec“ je naopak vysoce senzitivní vůči reakcím druhých, je uťápnutý, stydlivý a často nenápadný, věnuje více pozornosti okolí než sobě, vyhýbá se pozornosti druhých, pozorně naslouchá a hledá náznaky kritiky a opovržení od druhých, je snadno zranitelný a náchylný k pocitům studu a ponížení. Toto všechno můžete říci o jednotlivci, nikoli o národu jako celku. A když, tak v přeneseném slova smyslu, jenž předpokládá určitou antropomorfizaci „národa“ coby subjektu. Že se převládající atmosféra v Baskitsku, Toskánsku, Kastilii či bývané NDR z mnoha důvodů liší, je nabíledni. S uvedenými výhradami na postřehu Tomáše Krystlíka něco je, jakož i na Vaší interpretaci určitého spasitelství a umravňování ze strany Německa. Jenže absence vlajky na každé zahrádce je i českým fenoménem. A tady to nesouvisí s výčitkami svědomí za holocaust, nýbrž s odporem vůči patosu (švejkování). A proč naopak Američané, ty velké děti, slzí při hymně s rukou na prsou, by vydalo za celou knihu.