1. 12. 2016
Vážený pane profesore,
Vaše články čtu téměř okamžitě, jak vyjdou, a moc se na ně těším. Ale článek v Rx 23/16 mne trochu zarazil. Nekomentuji diagnózu té slečny, ani způsob léčení, nejsem odborník. Spíše ale mám dojem, že by měla být léčena i na něco jiného. Ona nenávidí líbání, jakýkoliv sexuální kontakt, měl bych z ní dojem, že i jakýkoliv jiný fyzický kontakt s jinou osobou a zároveň mermomocí chce dítě. Proč? Protože „všechny“ už to mají? Na výraz biologické hodiny už začínám být trochu alergický, i když vím, že to je vhodná zkratka. Podle mne to její dítě bude chudák. Políbí ho? Bude se s ním mazlit? Bude jí vadit, když se její dítě bude třeba v deseti líbat se spolužákem, nebo spolužačkou? Vysvětlí dceři, nebo synovi v pubertě něco o sexu? A o tom, že to je příjemná věc?
S pozdravem Josef V.
Na první pohled je Váš dotaz logický: kdo je „studený čumák“ v sexu s opačným pohlavím, je takový i ve všem ostatním. Nemazlí se s dětmi, s koťaty ani se štěňaty. Ve skutečnosti je tato premisa nesprávná hned z několika důvodů, jež se dají doložit. Předně chlad ve vztahu k opačnému pohlaví nemusí být dán pouze poruchou emotivity (vzrušivosti, obecně vztahu k lidem, jako u oné tazatelky, jež trpí údajně hraniční poruchou osobnosti), ale například odlišnou sexuální orientací. V takovém případě by jiný objekt (např. jedinec stejného pohlaví) u dotyčné (dotyčného) třeba spustil mazlení až byste se divil. Dalším důvodem, proč „frigiditu“ nelze zevšeobecnit, je důležitá skutečnost, že jak ve vývoji přírody, tak i u každého jedince jsou některé prvky chování (například fyzický kontakt, mazlení) kooptovány (používány) různými motivačními okruhy. Jinými slovy, to které chování může sloužit vícero pánům, takže mazlení může být jednou projevem „pudu“ sexuálního, jindy mateřského. A ještě jindy výrazem vlastenectví (líbat rodnou zem, zbraň, symbol), úcty (líbat ruku) nebo zbožnosti (líbat prsten kardinálovi či nohy Kristovy na kříži). Je sice pravda, že velikost osobního prostoru, do něhož si neradi pouštíme jiné lidi či zvířata, jakož i (ne)taktilní chování, tj. míra, v jaké komunikujeme s okolím prostřednictvím tělesného kontaktu, jsou do jisté míry nespecifickými osobnostními charakteristikami, jež ovlivňují náš projev v různých situacích a s různými motivacemi, ale to ještě neznamená, že „žena, která nesnáší muže“ by nemohla být milující matkou a „snášet“ děti. Poznal jsem takové, ale je pravda, že jich není mnoho, protože jistá korelace mezi tím, jak „milá“ je žena v různě podmíněných situacích (sex, společnost, vztah k dětem, láska ke zvířatům apod.) existuje, byť není stoprocentní. Můžete být asexuální a přitom si rád/a hrát a mazlit se psem. Ostatně tyto otázky jsou důležité v diskusích o adopci dětí homosexuálními páry, v debatách o výchově mládeže mimo domov (kdysi kibucy, dnes domovy mládeže, internáty) apod. Tyto diskuse stále trvají a stále v nich protichůdné strany přinášejí na svou podporu argumenty, jež stojí za zamyšlení. Proto není dobré vytvářet si předsudky a jednoznačné soudy dřív, než nahlédneme složitost a mnohorozměrnost problému.