27. 10. 2016
Dobrý den pane profesore,
rád bych znal plnou o Tibetu. Proto si dovoluji obrátit se na Vás. Poněkud mne nadzvedly řeči našeho pana prezidenta, že v Tibetu bylo otrokářství, za trest se tam vypichovaly oči, usekávaly ruce atd. Tibet jistě nebyl rájem na Zemi, ale také podle mého názoru nebyl žádným otrokářským státem. Podle mne informace, s kterými operoval p. prezident vycházejí od čínské státní tiskové agentury Xinhua. A tyto informace převzaly ruské tisky. Podle mne jde o propagandu s mnoha nepravdivými údaji. Své názory opírám o četbu - Sven Hedin Tibet, knihy od O´ Nielové, Dr Leopolda Procházky z r.1933, Budha a Kristus, Budhistické meditace, Budha a jeho učení, Budhismus svět.názorem. Měl nebo neměl p. prezident pravdu?
S pozdravem Jaroslav Bořický
Obávám se, že nejste na správné adrese. „Plnou pravdu o Tibetu“ nelze očekávat od nikoho, a když, tak spíše od sinologů, historiků Dálného Východu a odborníků na buddhismus, než od psychiatra. Zdá se, že ode mne očekáváte spíše solidaritu s Vaším odporem k názorům pana prezidenta. Naše společnost je názorově rozdělena mj. na ty, kdož věří nějaké ideologii a hájí především jakési ideály a na ty, kdo věří na „má dáti – dal“ a hájí především jakési zájmy. Těm druhým to v kratší a střední perspektivě lépe vychází. Za Rakouska se uvelebovali v obchodu a v definitivě ve státních službách, za první republiky v obchodu a financích, za protektorátu keťasili a líčili na majetek po vyvražděných Židech, po válce se nahrnuli do vil po odsunutých Němcích v pohraničí, za komunistů nalezli do KSČ „aby mohli dělat svou práci“ a po Listopadu se vrhali na všechno, co nebylo zrovna přibité. Nyní si vedou opět dobře, proměnili svou moc politickou v ekonomickou a ti schopnější či velkoformátovější už koketují s Ruskem a s Čínou, nemluví s Dalajlámou a trousí jedůvky. Ti první byli za Rakouska tu a tam v Brixenu či ve vězení, za první republiky u pacifistů a třeba i komunistů (ano, to není protimluv), za protektorátu v ilegalitě, u 311 perutě, ve vězení nebo v koncentračních táborech, po válce v dolech, vězeních a u lopaty a nyní se cítí tak trochu podvedeni tou vykutálenou postdemokracií a svými nyní prosperujícími někdejšími utlačovateli. A do toho nám vzniká nová generace bez paměti, která „má jasno“, tudíž černobílo. Záměrně jsem nemluvil o perspektivách dlouhodobých. Tam jsou karty jinak rozházené a z vyhnanců se stávají klasici plnící učebnice a z vězňů prezidenti (českoslovenští prezidenti byli většinou nejprve vězni). Z hlediska „českých zájmů“ se zdá, že je lepší nedráždit hada, nechat Tibet Tibetem (co z něj máme?) a sledovat hlavní proud, doma i ve světě. Z hlediska vlastního svědomí je nejlépe na vše pohlížet kriticky zkoumavě, pátrat po pravdě a nelhat. Často to stojí kariéru a někdy i život. Ne každý na to má. Každý se však může rozhodnout, kam chce patřit a co mu stojí za hrdinství. Rozhodne-li se pro ně, pak mu nesmí být osud jakýchkoli trpících kdekoli na Zeměkouli lhostejný. Pokud jde o Tibet, podepsali se na něm krvavě nejen Číňané (ti nejvíc), ale i Angličané a další národové. Ostatně nevraživost mezi Čínou a Tibetem se datuje již od prvopočátku tibetských novodobých dějin v 7. století n.l. Jinak Vaše zdroje, zejména o buddhismu jakožto někdejším státním náboženství v Tibetu, jsou rozhodně směrodatnějšími než licoměrná prohlášení politiků. Ostatně ruce se za trest usekávaly nejen v naších zemích, ale ještě poměrně nedávno i ve Švédsku, jež je nám dáváno za přiklad humanismu.