22. 9. 2016
Vina za nemoc
Vážený pane profesore,
nechci Vás dlouho zdržovat, jen mám dotaz. Myslíte si, že pacienti s mentální anorexií si můžou za to, že jsou nemocní? A je vhodné, aby jejich nejbližší (např. otec dcery) naznačoval, že ničí vše kolem sebe, že mu ničí podnikání a pomalu, že se narodila? Jen upozorňuji, že moje dcera má chronickou anorexii a lékařka MUDr. Stárková mi řekla, že co mohu pomoct je vlídné slovo a dát najevo lásku. Děkuji a mějte se pěkně.
Marie F.
Váš dotaz je dobrou příležitostí upozornit na to, jak to se zodpovědností za duševní poruchy je, protože se tato otázka zdaleka netýká jen mentální anorexie. Duševní poruchy můžeme rozdělit na onemocnění, jako je schizofrenie nebo Alzheimerova-Fischerova demence, a stavy, jako jsou poruchy osobnosti, mentální retardace či poruchy sexuální preference. Zatímco onemocnění nasedají na nějakou strukturu osobnosti, od níž se mohou svými příznaky velice odlišovat, ve druhém případě nejde vlastně o „nemoci“, ale o odchylnou strukturu osobnosti či o některé její patologické rysy, jež se tak stávají součástí jedince. Jedna věc je zodpovědnost za své chování, jež může být při ztrátě kontaktu s realitou (bludy, halucinace) snížená až vymizelá, a druhá věc je odpovědnost za to, že mám tu či onu poruchu. To první se týká převážně onemocnění, kde může být narušena nejen schopnost ovládnout své chování, ale i schopnost jeho nebezpečnost či jeho neblahé důsledky rozpoznat. U stavů je zpravidla rozpoznávací schopnost zachována (pedofil dobře ví, že s dětmi se nesluší obcovat a sadista ví, že vraždit se nemá), avšak může být snížená schopnost ovládací. To vše je velice důležité pro posouzení příčetnosti, o níž však rozhoduje soud. Psychiatr pouze hodnotí rozpoznávací a ovládací schopnosti dotyčné/ho a její/jeho schopnost plnohodnotné účasti u soudního řízení. Mentální anorexie patří mezi poruchy spojené s fyziologickými poruchami a tělesnými faktory a má významnou psychologickou složku. Například podléhá do určité míry módě (nárůst počtu pacientek v éře Twiggy) a jestli je něčím ovlivnitelná, tak především kognitivně-behaviorální psychoterapií, daleko spíše než léky. To však neznamená, že si „za ni může dotyčná sama“! Příčin a přídatných faktorů bývá u duševních poruch vícero a jednou z nich je v různé míře se uplatňující genetická zranitelnost. Představa, že jde o „morální selhání“, je středověká a v současné době neudržitelná a neakceptovatelná. Apelovat na „vůli“ postiženého je asi tak logické jako někomu vyčítat, že je nízkého vzrůstu, že se zakoktává nebo že má horečku. Mimochodem i těmito projevy může člověk ničit něčí podnikání a schytat za ně neoprávněné výčitky méně zralého potrefeného. Ostatně u mnoha psychických poruch včetně mentální anorexie se uplatňuje rodinná dynamika, takže nadrobeno mají do jisté míry všichni, včetně tatínka – podnikatele. Velmi často se stává, že se tok výčitek obrátí a obviňován za nemoc je rodič. A propos - předpokládám, že dceři její porucha taky „ničí podnikání“. Nebo ne?