19. 8. 2016
Diskurs o současné vlně násilí je mimo jiné veden mezi těmi, kdo se usilovně vyhýbají připuštění, že by zdroj zla mohl být v islámu jako takovém, a těmi, kdo ho právě tam vidí, odvolávajíce se jak na citáty z islámské trilogie, tak na různé fatvy (v roce 2016 byla v Íránu odměna za zabití spisovatele Salmana Rushdieho, již kdysi vyhlásil ajatolláh Chomejní, navýšena na bezmála 4 milióny dolarů!), konspirační mešity a „radikální duchovní“, což je obzvlášť povedené slovní spojení. Nejpravděpodobnější přitom je, že zdrojů teroristické krutosti je několik a v každém z nedávných případů jsou namíchány v jiném poměru. Na prvním místě je to politická část islámu. „Není-li islám politický, není ničím“, pravil ajatolláh Chomejní. Dále je to určitá frustrace, ukřivděnost a psychopatologie pachatelů, a v neposlední řadě směs wertherovského či hérostratovského efektu a nápodoby při masivní medializaci zla. V rámci tohoto diskursu však padají pseudologické argumenty, jež by neměly zůstat bez povšimnutí. Jedním z nich je tvrzení, že kritici islámu toto náboženství vůbec neznají, neumí arabsky, a když říkají, čeho chce islám dosáhnout, tak lžou, protože to nemůžou vědět. Tak předně: aby někdo věděl, že je nacismus nebezpečný, vůbec nepotřebuje umět německy či být politologickým expertem. Res publica (věc veřejná) se týká každého občana a rozhodně není pouze záležitostí několika učenců. Vraždění kolem nás do této kategorie patří. Podobně k hodnocení okupace v r. 1968 a k odsudku likvidace politických oponentů není třeba být rusistou či čekat na názor profesora slavistiky z místní univerzity. Tyto postoje zavánějí licoměrným odkazem na neodbornost veřejnosti v době normalizace za Husákova režimu: ti disidenti mluví do věcí, kterým vůbec nerozumějí. Nemusím být religionistou ani arabistou, aby mi smělo být divné, že všude, kde islám sousedí s jiným kulturně-náboženským okruhem, dochází chronicky ke krvavým konfliktům: Západní Timor, Bangladéš, Pákistán, Somálsko, Súdán, Střední východ, Balkán. Krvavé jsou také střety uvnitř muslimských zemí a mezi nimi. Sýrie je v rozvalinách, Libanon ve vleklé občanské válce, neklidný je Egypt, řežou se v Libyi. I laik může správně vnímat to, že na rozdíl od náboženství, jež jsou ohebnější vůči aktualizacím, islám rigidně lpí na doslovné platnosti Koránu a nepřipouští kulturní relativizaci. Za neměnné a „navždy pravdivé“ tak bývají brány i kontroverzní pasáže jako 9. Súra („zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete….!“). Licoměrná je také snaha „sluníčkářů“ odvracet pozornost od současných zvráceností Islámského státu opakovanými poukazy na pálení čarodějnic a na neislámské teroristické činy. Dala by se k tomu přidat i Olga Hepnarová, co v r. 1973 vjela s náklaďákem na refýž a usmrtila 8 lidí. Tato relativizace jinak absolutního zla je naprosto zavádějící. Stačí si porovnat proporce, zasadit události do jejich dějinného kontextu a vzít v úvahu rozličné zdroje zla a jejich proporci v každém činu. Když mluvíme o Islámském státu a o podřezaném stařičkém faráři Jacquesu Hamelovi z francouzského Saint-Etienne-du-Rouvray, tak to opravdu nemá nic společného ani s Kladivem na čarodějnice, ani s kolonizací Patagonie. Zlo je třeba pojmenovat a odmítnout, nikoli relativizovat. A pokud si někdo utváří názor na nesprávných či domnělých předpokladech, pak se mýlí. To však ještě neznamená, že lže. To je přece demagogie.